Životní strategie
Existuje jen jeden cíl: dlouho žít, pokud možno dost dlouho na to, aby jedinec stihl předat polovinu svých genů příští generaci. Toto je hlavní a univerzální cíl všech živých bytostí na této planetě. Strategií k dosažení tohoto cíle je tolik, kolik je forem života. Odhalili jsme mnohé z nich, ale biologové stále objevují nové druhy. Existuje jen jedna správná životní strategie: prodlužovat život a oddalovat jeho konec, smrt.
Sociální chování psů
Životní strategie
Existuje jen jeden cíl: dlouho žít, pokud možno dost dlouho na to, aby jedinec stihl předat polovinu svých genů příští generaci. Toto je hlavní a univerzální cíl všech živých bytostí na této planetě. Strategií k dosažení tohoto cíle je tolik, kolik je forem života. Odhalili jsme mnohé z nich, ale biologové stále objevují nové druhy. Existuje jen jedna správná životní strategie: prodlužovat život a oddalovat jeho konec, smrt.
Životních strategií je mnoho a jsou velice pestré. Zachování privilegovaných ras v boji o život se děje podle četných plánů. Jen v rodině psovitých šelem najdeme tři různé strategie: 1 – osamělé predátory (např. lišky) 2 – lovce v rodinných smečkách (např. šakali) 3 – lovce ve velkých smečkách (např. vlci)
Komunikačních vzorů přibývá od 1 do 3. Život ve společenství má svou cenu, někomu se vyplatí, jinému ne. Lišky řeší setkání s jedinci svého druhu za projevů řízených agresí nebo strachem: útokem, obranou a útěkem.
Šakalové jsou trochu jiní a těžko klasifikovatelní. Při setkáních uplatňují tytéž mechanismy, které najdeme u lišek, ale někdy jejich chování obsahuje naprosto odlišná opatření – jako například když si mladá samice ze smečky začne namlouvat cizího samce. Rodiče dávají jasně najevo svůj nesouhlas, a přesto na ně samice nezaútočí ani neuteče. Šakal projevuje kompromisní chování, kterému říkáme submise.
Pozorováním šelem psovitých, které loví ve velkých smečkách, jako je vlk nebo náš pes, zjistíme, že komunikace znamená více než agresi a strach. Zkušený pozorovatel nepochybuje o tom, že mechanismy řídící setkání vlčí smečky jsou zřetelně odlišné od mechanismů, které velí setkání dvou lišek za sporého světla zimního měsíce. Původně byl tento rozdíl popisován tak, že dávají najevo strachovou agresi, aniž by si lidé uvědomili, že žádný tvor nemůže nikdy dát najevo strach a agresi současně. Někdy se používají lidské termíny, například že dávají najevo dominanci či podřízenost, bez plného uvědomění si významu těchto termínů.
Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi.
Strach
To, co nazýváme strachem, je stresová reakce na něco, co je považováno za nebezpečné. Strach obvykle vede k útěku nebo znehybnění a někdy k sublimačnímu chování.
Strach je pravděpodobně vrozený, protože je životně důležitý pro přežití jedince. Bez strachu nepřežije žádný jedinec dostatečně dlouho na to, aby byl schopen se rozmnožit a předat své nebojácné geny potomkům.
Kdy poprvé novorozenec projeví strachem vyvolané chování, to do značné míry závisí na chování typickém pro jeho biologický druh. Je velmi důležité rozeznat rodiče mezi četnými jedinci stejného druhu, stejně jako faktory ohrožující život. Je pravděpodobné, že mládě použije veškerou svou energii, aby se udrželo při životě. Proto se brzy po narození musí vyvíjet účinné obranné systémy.
Jelikož strach vede k útěku, znehybnění, zvukovému projevu strachu nebo sublimační činnosti, je pro jedince důležité, aby byl schopen projevovat v dané situaci nejúčelnější chování. Je životně důležité reagovat na stimuly vyvolávající strach, například na nebezpečí, téměř reflexivně – jakékoliv zaváhání může jedince stát život.
Agrese
Jak ukázal Lorenz v r. 1963, problém tkví v tom, že pojem agrese je špatně chápán. Je to z toho důvodu, že naše etika říká, že být agresivní je špatné. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo agresivní je a někdo pouze projevuje agresivní chování; a zase je zde velký krok od projevování nevyprovokovaného a vyprovokovaného agresivního chování. Ne že by se to nějak lišilo z epistemologického nebo biologického hlediska. Žádné z těchto odvětví se nestará o to, co je správné a co špatné. V běžné řeči ovšem používáme slovo agresivní s negativním významem.
Sociální chování není vrozené, každý jedinec se ho musí během svého života naučit. Proto být sociální znamená stát se sociálním.
Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. To můžeme považovat za definici. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními tvory. My jsme pravděpodobně nejsložitější sociální zvířata, i když mravenci a včely žijí v úžasně komplikovaných společenstvích. Vynalezli jsme slovo, které označuje velmi zvláštní formu společenskosti: altruismus. Znamená nesobecký zájem o blaho druhých.
Pojem altruismus je zajímavý a může nám poskytnout klíč k pochopení skutečné podstaty sociálnosti a k tomu, proč je agrese k sociálnosti nutná. V hrubém slova smyslu projevování altruistického chování znamená projevování sobeckého chování ve složitější podobě – nikoli za účelem získání bezprostřední výhody, nýbrž k dlouhodobějšímu prospěchu. Takové chování je sociální. Je třeba se mu učit, ale lze se mu učit poze tehdy, pokud k němu existuje genetická dispozice.
Agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich. Agresivní chování je motivováno především existencí jedinců téhož druhu, protože ti jsou největšími konkurenty v boji o tytéž základní zdroje. Boj mezi jedinci téhož druhu můžeme pozorovat téměř u všech obratlovců. Nakolik, jak dlouho a jak divoce budou bojovat, závisí na konečném zvážení nebezpečí ve srovnání s užitkem.
Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem neublíží silnými čelistmi a zuby, přestože někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejich výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod.
Omezení agreseBoj zahrnuje jistou míru nebezpečí a může vést k vážnému zranění nebo dokonce smrti. Proto evoluce vykazuje sklony k vyvíjení mechanismů, které omezí intenzitu agresivního chování.
Ritualizace agresivního chování je geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Býci hrabou do země kopyty, ještěrky rozpínají kožní záhyb na hrdlech, koně sklánějí hlavy a pokládají uši, šimpanzi třesou větvemi a řvou, vlci a psi vrčí a zaujímají výhružný postoj.
Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energii. Každá může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal; poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému vítězi by se nemuselo podařit dalšího protivníka a mohl by se stát zranitelným vůči predátorům.
Většina druhů má jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho. Tyto rysy chování signalizují akceptování porážky a bezprostředně zadrží následující agresi. To se děje u mnoha druhů v různých formách a čím společenštější je určitý druh, tím rafinovanější jsou tyto mechanismy. Mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi patří pes a jeho prapředek vlk.
Jak už bylo řečeno výše, sociálnímu chování se jedinec musí učit. Klasickým příkladem je fena žvýkající kost, ke které se blíží malé štěně. Fena varovně zavrčí, štěně to ignoruje a pokračuje směrem ke kosti. Když je téměř na dosah kosti, matka vyskočí jako blesk, chytí štěně za čenich a přitiskne ho k zemi. Štěně zakňučí a uteče. Deset minut nato nastane stejná situace. Tentokrát matka zavrčí a štěně se okamžitě zarazí. Olizuje se, vytáčí zadní nohy do strany a hrabe do vzduchu přední packou. To nazýváme usmiřující chování, protože má za následek zastavení agresivního chování protivníka.
Rysy usmiřujícího chování jsou vzory užívané původně k jiným funkcím. Všechny tyto funkce mají společný kladný aspekt. Štěně provádí stejné pohyby, jaké používá při získávání příjemných věcí od života. Olizování je asociováno se sáním, vytáčení nohou se situací, kdy mu matka olizuje bříško, a hrabání tlapkou do vzduchu se stimulací produkce mléka. A to vše funguje! Matka bude dál žvýkat svou kost a štěně může utéci do bezpečí.
Štěně se naučilo důležité lekci: jak se chovat k silnějším agresivním jedincům svého druhu. Přestože si to vůbec neuvědomilo, absolvovalo první lekci ritualizovaného chování.
Účelem mateřského chování není učit štěňata, jak být agresivní, ale jak se agresi vyhýbat. Účelem matčina chování je připravit štěňata na budoucí život ve smečce. Pokusy svědčí o tom, že štěňata, která vyrůstají bez kontaktu s jinými štěňaty nebo dospělými psy, se nikdy nenaučí celému repertoáru sociálního chování. Fena učí potomstvo kompromisům – jak přežít, když jednáte podle svého a když tak nejednáte.
Rozpoznávání znakových stimulů je nejdůležitějším úkolem mláděte bezprostředně po narození. Udržuje ho to při životě. Kompromis je nejdůležitější lekce, již sociální mládě může získat, když se naučilo základním znakovým stimulům, které zachraňují život. Udržuje schopnost společenského života smečky. To dokázala selekce, protože podporuje jedince, kteří si vytvářejí chování, jež jim umožňuje, aby zůstali spolu.
Učení sociálnímu chování znamená učení kompromisům. Dělat kompromisy znamená někdy získat, co chcete, ale někdy to nezískat. Také to signalizuje: „Já ti teď udělám laskavost, ty mi to oplatíš příště." To značí: „Teď tě nezabiju, protože nemůžu lovit sám."
Sociální zvířata spolu tráví mnoho času a konflikty jsou nevyhnutelné. Proto je pro ně rozumné, aby měla vyvinuty mechanismy, kterými mohou čelit nepřátelskému chování. Omezování agresivního a bojácného chování s pomocí utlumení a ritualizace je bezpečné jen zčásti. Čím je zvíře sociálnější, tím větší nutností jsou účinnější mechanismy. Utlumená agrese je pořád agrese; je to hraní si s ohněm za větrného dne. Tato metoda funguje u méně sociálních nebo méně agresivních zvířat, ale vysoce sociální a agresivní zvířata vyžadují jiné mechanismy.
U sociálních zvířat se díky ontogenezi agrese a strachu vyvíjejí další dva motivační faktory – sociální agrese a sociální strach. Pokud je význam slova agrese „jdi pryč, chcípni, už mě neotravuj", pak význam sociální agrese je „jdi pryč, ale ne příliš daleko nebo na příliš dlouho". Stejně tak sociální strach říká „nebudu tě otravovat, když mi neublížíš", zatímco existenční strach nedovoluje žádný kompromis – „buď ty nebo já".
Dominance a submise Sociální agrese a sociální strach se projevují v situacích tady a teď. Motivují jedince, aby používal určité projevy za účelem dosažení stanoveného cíle. Cílem sociální agrese je mít co největší vliv nebo kontrolu, být hlavní prioritou. Proto je budeme nazývat dominance. Termín dominance již samozřejmě existuje pro vysvětlení sociální organizace některých skupin zvířat.
Dominance = výkon co největšího vlivu nebo kontroly, být co nejvýznačnější. Dominance je nadřazenost, nadvláda, vynikání.
Sociální strach má naopak za cíl řešení hrozivé situace kapitulací. Proto je budeme nazývat submise – další termín, který již existuje pro vysvětlení zvířecího chování.
Submise = vzdát se nebo kapitulovat před vůlí či autoritou druhého, dovolit si být něčemu podřízen. Submise znamená kapitulace, ústupek, vzdání se.
Cílem dominance (sociální agrese) není zničení protivníka, ale jeho ovládnutí. Dominance je obvykle spojena s postavením. Dominantní jedinci mají vysoké postavení a submisivní mají nízké postavení. Termíny postavení a hierarchie jsou proto užívány k vysvětlení sociálních interakcí ve smečce psů nebo vlků.
Vztahy dominance – submise jsou v království zvířat rozšířené a mají u mnoha biologických druhů jisté společné rysy. U psů jsou z větší části původně formovány v agresivních potyčkách. Pokud jeden vyhraje boj, nemusí při příštích příležitostech dojít k dalšímu boji, protože poražený jedinec dá pravděpodobně najevo okamžitou podřízenost. To závisí na schopnosti identifikovat jedince ve smečce. Z toho důvodu Lorenz prohlásil, že agrese je nutným předpokladem pro vytváření indivinduálních svazků.
Není správné se domnívat, že jakmile je jednou ustanoven vztah dominance – submise, neobjevují se již žádné další projevy agrese. Tak tomu není ani u kura domácího ani u šelem psovitých. Hierarchie funguje, protože podřízený jedinec často odejde a dává najevo typické smířlivé chování bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Proto dominantní zvíře prostě jen vyžene podřízené při krmení nebo z žádoucího místa.
Hierarchie v přírodě je často velmi subtilní a pro pozorovatele ji bývá obtížné odhalit. Důvodem této subtilnosti je samotná existence dominance – submise: podřízené zvíře se obvykle vyhýbá setkání, přestože ani dominantní se nesnaží vyhledávat šarvátky.
Strategie submise je moudrá. Místo aby se zvíře zbytečně vysilovalo beznadějným bojem, může být pro něj užitečnější vyčkat. Podřízená zvířata, která používají smířlivé a submisivní chování, jsou často schopna zastínit dominantní jedince a těžit z příležitostí, aby získala přístup k životně důležitým zdrojům. Tím, že projeví submisi, získají rovněž výhody členství ve skupině – především obranu proti soupeřům. To je životně důležité pro biologicky druh pronásledovaný predátory a je to užitečné pro sociální predátory, u nichž může ovládání území znamenat přežití.
Upravila: Bára Sajdoková
ŘEČ PSŮ Čerpáno z knihy: Řeč psů (Roger Abrantes): Agresivita
Agonistické chování (řecky agon = boj, potyčka)
Agorafobie (řecky agora = shromažďovací místo, tržiště) Alelomimetické chování
Antropomorfismus Cenění zubů Defenzivní chování
Děti a psi Hra
Infantilní chování
Juvenilní chování Neonatální chování Koprofágie Mrkání Podřízenost
Pozice krku Twistový pohyb
| ||||||
Základy etologie psů
Etologie je nauka o životních projevech a chování zvířat. Pes patří do rodu šelem psovitých (Canis). Příslušníci tohoto rodu žijí v poměrně složitě organizovaných společenstvech – smečkách, a proto mají velmi výrazné sociální cítění. Vztahy uvnitř smečky se řídí určitými pravidly, hierarchie a postavení jednotlivých členů je pevně stanoveno a je potvrzováno a upevňováno pomocí rituálů. Změna může nastat pouze za určitých podmínek. Proto je u psovitých šelem vysoce vyvinuta schopnost komunikace, která jim umožňuje spolupráci při získání potravy (lov na velká zvířata, která by jedinec sám neulovil), obraně teritoria a péči o mláďata.
Ochočení a domestikace
Vlastnosti typické pro zvířata žijící v sociálním společenství (komunikativnost, přizpůsobivost hravost a učenlivost) byly důvodem, pro který člověk začal předka dnešního psa odročovat a posléze i domestikovat.
Ochočení se týká jednotlivce. Je to proces, při němž zvíře, zpravidla mladé, z nějakého důvodu opustí své přirozené prostředí a žije pohromadě s člověkem. Ochočené zvíře se vzhledem ani duševně neodlišuje od příslušníků svého druhu.
Domestikace je proces týkající se populace. Domestikovaná zvířata v zajetí nejen žijí, ale také se v něm rozmnožují po více generací. Dochází ke změnám v morfologii a fyziologii zvířat, která jsou výsledkem jednak přizpůsobení se umělým podmínkám a také výsledkem zásahů člověka, zejména při výběru rodičovských partnerů. Tyto změny jsou dědičné a upevněné.
Vrozené a získané chování psa
Chování je nejvyšší formou biologické adaptace na podmínky vnějšího prostředí. Chování dělíme na vrozené a získané. Chování zvířat je možné rozložit na sled prvků, tzv. aktivit. Čím je aktivita jednodušší a čím jednodušší je podnět, tím je možné snadněji rozlišit, zda jde o aktivitu vrozenou či získanou. Například ucuknutí psa při přišlápnutí tlapky je jednoznačně reakce vrozená (tlak vyvolal úhybný manévr), usednutí na povel je reakce získaná (psovod ji docílil cílevědomým působením na psa), pronásledování a ulovení kořisti nebo sociální projevy jsou směsí reakcí vrozených a získaných (základní schéma je vrozené a jeho intenzita a forma je ovlivněna získanými zkušenostmi).
Vývoj psa od porodu do dospělosti
Vývoj psa od porodu do dospělosti můžeme rozdělit do několika fází. Po vlastním porodu následuje fáze vegetativní, dále fáze přechodná, fáze vtištění, fáze sociability, fáze sociálního uspořádání, fáze uspořádání smečky, puberta a dospělost. Tyto fáze se vzájemně částečně prolínají.
Porod
Při porodu je štěně velice málo vyvinuté, zejména co se týká smyslů. Na svět přichází hluché, slepé a neorientuje se ani čichem. Rozhodujícím orientačním smyslem je pro štěně hmat. Je vybaveno jen několika základními pohyby a zvukovými projevy. Aktivně vyhledává teplo a struk. Ztratí-li kontakt s matkou a případně sourozenci, protestuje pištěním. Tento projev zaktivuje matku, která ho přinese nebo přistrčí do pelechu.
4 Vegetativní fáze (první 2 týdny po porodu)
V této době štěně prakticky pouze spí, pije a vyměšuje. Veškeré vrozené vzorce chování směřují pouze k zachování, nevytváří sociální vztahy.
Přechodná fáze (3. týden po porodu)
V této době dochází u štěňat k otevírání očí, postupně začínají vidět a slyšet a navazují kontakty se sourozenci. Poprvé můžeme pozorovat zájem o sourozence a veškerá aktivita už nesměruje pouze k nalezení struku (štěňata šplhají po matce, objevují se první neobratné pokusy o souboje se sourozenci, zkoumají předměty vložené do pelechu – hračky, lidskou ruku apod.).
Fáze vtištění (4. až 7. týden po porodu)
V této fázi se výrazně zlepšuje schopnost pohybu. Štěňata následují matku i mimo pelech.
V tomto věku je žádoucí, aby měla štěňata dostatečný kontakt s člověkem, aby si ho vtiskla jako příslušníka druhu. Pokud se jim ho nedostane v plné míře, je pravděpodobné, že budou mít později problémy s navazováním kontaktu s člověkem. Vtiskávání se netýká jen příslušníků druhu, ale například i potravy. Štěně, které v tomto věku neochutná syrové maso, ho v dospělosti zpravidla odmítá. Od 4 týdnů věku štěňata používají širokou škálu projevů sociálního chování – vrtění ocáskem, ježení srsti, sklápění uší, pokusy o vrčení, podřízení postoje spod.
Pokud jsou štěňata ve fázi otištění v kontaktu s dospělými psy ti se k nim chovají velice shovívavě.
4 Fáze sociability (8, až 12. týden)
V této době jsou štěňata velice aktivní a zvláště agresivita mezi sourozenci dosahuje vysokého stupně. Naopak vůči dospělým psům se učí štěňata užívat podřízené postoje a tlumit tak agresivní chování vůči sobě. Dospělí psi jsou vůči štěňatům poněkud razantnější a štěňata začínají být omezována na své dosavadní svobodě.
V tomto věku štěňata ochotně přijímají člověka jako partnera při hře a uznávají jeho nadřazenost.
Ačkoliv jsou štěňata velice hravá a podnikavá a měla by už zcela samozřejmě důvěřovat lidem, jsou ještě poměrně významně vázána na matku a domácí prostředí.
Fáze sociálního uspořádání (4. měsíc)
V této fázi se začínají výrazně projevovat rozdíly v temperamentu a sebevědomí mezi jedinci. Dosud společensky rovnocenná štěňata si začínají budovat hierarchii, nejprve mezi sebou a postupně i v širší smečce. Přestože mladí psi mívají svým způsobem výlučné postavení (a to ve smečce jak výhradně psí, tak i ve společenství lidí a psů, zvláště je-li v takovém společenství více než jeden pes), na budoucí místo v hierarchii lze usuzovat podle chování psa již od 3 až 4 měsíců věku. Věk od 12 týdnů je vhodný pro výběr štěněte, zvlášť pokud je určeno k výcviku.
4 Fáze uspořádání smečky (5 až 6 měsíců po porodu)
V tomto věku si pes vytváří pevnou vazbu na smečku (nebo psovoda), upevňuje své postavení a také si ověřuje a fixuje existující řád. Zkušenosti nasbírané v tomto období jsou důležitým vkladem do budoucího života psa.
Vlk žijící v přírodě se v tomto věku učí lovit ve spolupráci se svými rodiči a případně i staršími sourozenci. Pes se analogicky v tomto věku učí spolupracovat s člověkem a podřizovat se jeho vedení. Není důležitý obsah výcviku či výchovy ale je nutný úzký kontakt s člověkem a prvek spolupráce.
Pokud je pes v tomto věku zanedbáván a nedostane příležitost k získávání zkušeností, bude později velmi těžké zjednat nápravu.
Puberta
V období puberty začínají psi vyvíjet sexuální aktivity. Nástup puberty je ovlivněn jak individuálním vývojem psa, tak i plemennou příslušností. Obecně se začátek puberty udává mezi 6. až 7. měsícem věku psa. Menší a přešlechtěná plemena vstupují do tohoto období dříve než plemena velká, primitivní nebo s podílem vlčí krve.
4 Dospělost
V dospělostí jsou poměry ve vlčích a psích smečkách z hlediska sociálního postavení, potažmo chování jejich členů, různé.
Ve vlčích smečkách je hodnostní postavení poměrně složité a vztahy jednotlivých členů jsou pevně stanoveny. Vztahy podřízený – nadřízený vedou ve dvou liniích, zvlášť mezi psy a zvlášť mezi fenami. Absolutním vůdcem je vlk, tzv. samec alfa, kterému jsou podřízeni všichni samci ve smečce, tzv. jedinci beta a gama. Samice alfa je podřízena samci alfa a jí jsou podřízeny ostatní samice ve smečce. Nadřízení alfa jedinci (zejména samec) sice přijímají projevy podřízenosti od psů i fen, ale v zásadě jak pes alfa, tak fena alfa kontrolují vztahy zejména mezi příslušníky svého pohlaví. Štěňata jsou podřízena dospělým jedincům alfa, beta i gama. Na nejnižší příčce společenského uspoř dání jsou jedinci omega. Tito jedinci jsou prakticky bezprávní (bez ohledu na pohlaví), např. jsou nemilosrdně odháněni od krmení v době nouze. Samec alfa si hlídá svoje postavení zejména vůči jedincům beta, kteří mu stojí nejblíž, V zárodku tlumí agresivní projevy nejen vůči sobě, ale i vůči níže postaveným členům smečky. Fena alfa kontroluje feny zvláště v období rozmnožování, aby si žádná z podřízených fen nezaložila rodinu. Pokud k tomu dojde, nezřídka vrh takové feny zlikviduje.
Psí smečka je uspořádána poněkud jinak a postavení jednotlivých členů do jisté míry ovlivňuje i člověk. Vztahy podřízený – nadřízený jsou v jedné linii bez ohledu na pohlaví. Alfa jedincem bývá často fena, zvláště pokud je start Mláďata jsou nejníže postavenými členy smečky. Člověk mívá v psí smeče obvykle pozici super alfa, postavení, které by žádný pes neměl ohrozit. Zřídka se najde pes tak sebevědomý, že se pokusí na tuto pozici zaútočit. Častěji s člověk svým nejistým jednáním dostane do pozice tzv. pouhá alfa a pak může dojít ke střetu. Na rozdíl od vlka věkem dospělý pes zůstává duševně nezraj (což je znak domestikace), a proto se člověku podřizuje velice ochotně. Ve vlčí smečce by si člověk vůdčí postavení nezískal tak snadno a musel by si ho neustále upevňovat.
Psovod vlastnící dva psy se ocitá v situaci vůdce smečky. Pokud není jede ze psů výrazně submisivní, to znamená že nezaujme podřízenou pozici prakticky dobrovolně, budou oba psi soupeřit o pozice a přízeň psovod; Vhodným přístupem může psovod docílit rovnocenného postavení obou psů. Naopak nespravedlnostmi nebo střídavým protežováním jednoho či druhého psa výrazně přispěje k neustálým šarvátkám mezi psy.
Etogram psa
Etogram psa představuje souhrn funkčních okruhů vrozeného chování psa. Mezi nejdůležitější okruhy patří: lovecké chování, obranné chování, sexuální chování a sociální chování.
Lovecké chování
Tento funkční okruh byl domestikací psa zasažen snad nejvíce. Nejenže pes je od útlého mládí ovlivňován ve svém loveckém chování (nesmí honit zvěř nesmí si všímat domácí drůbeže apod.), ale už samotný dědičný základ loveckého chování je dlouhodobým šlechtěním zasažen a tyto změny jsou dědičné upevněny. U některých plemen je lovecký pud silně utlumen, u některých je lovecké chování modifikováno (např. vystavování u ohařů, štvaní bez přiblížení ke kořisti u chrtů) nebo přesměrováno (specializace na pernatou zvěř).
Lovecké chování směřuje k zajištění potravy pro jedince i smečku.
Obranné chování
Obranné chování se týká zejména teritoria. Naprostá většina psů bez ohledu na plemeno má silně zachovaný smysl pro obranu teritoria. I velmi drobný pes se proto zpravidla pokouší bránit své teritorium i proti podstatně většímu vetřelci.
Sexuální chování
Sexuální chování směřuje k produkci potomků a tím k zachování rodu. Patří sem výběr partnera, páření a péče o mláďata. Do všech těchto činností psovi výrazně zasahuje člověk.
Sociální chování
Do tohoto funkčního okruhu patří veškeré projevy a aktivity, které upevňují a upravují vztahy a spolupráci uvnitř smečky.
Umění rozeznat a schopnost posoudit signály, které pes dává, je pro psovoda nesmírně důležité. I v případě, že pes slouží jako společník, jsou k bezkonfliktnímu soužití nutné základní znalosti projevů psa. Pokud má pes vykonávat často velice náročné činnosti, ke kterým směřuje výcvik, a kvalitně spolupracovat se psovodem, musí vzájemný vztah psa a psovoda fungovat naprosto perfektně. Toho však bez znalosti sociálních projevů psa dosáhnout nelze.
Nejdůležitější sociální projevy psa jsou: teritoriální chování, udržování individuální vzdálenosti, udržování maximální vzdálenosti, udržování hierarchického uspořádání, agresivní chování, imponování, protestní chování, podřízené chování, přátelský kontakt a neutrální kontakt.
Teritoriální chování
Vlci v přirozeném prostředí volné přírody, zvláště v době rozmnožování, si velmi intenzívně brání svoje teritorium. To lze rozdělit na tři okruhy: domov I. řádu (doupě), domov II. řádu (bezprostřední okolí) a potravní revír (jeho velikost kolísá podle místních podmínek).
Teritoriální chování zůstalo zachováno i u psa, ovšem omezuje se zejména na domov I. a II. řádu. Teritoriální agresivitu uplatňuje pes jak vůči příslušníkům svého druhu, tak vůči lidem. Obrana teritoria ("hlídání") bylo patrně jedním z prvních způsobů využití psa. Intenzita těchto projevů je závislá na plemenu a výcviku. Ve svém teritoriu projevuje pes podstatně vyšší sebevědomí, než jaké by projevoval na území neutrálním. V tomto případě je ochoten napadnout i protivníka objektivně silnějšího. Pokud je tímto protivníkem pes, zpravidla ustupuje, v okamžiku, kdy se "vetřelec" ocitne za hranicí teritoria, "obránce" se stáhne. Pokud tak neučiní, dojde zpravidla k fyzickému střetu.
I pes si značkuje širší revír, který si však obvykle nebrání. Známé značkování močením a trusem má proto význam informativní ("byl jsem tady"). Často je značkování močením a trusem u sebevědomých jedinců doprovázeno hrabáním (mezi prsty jsou uloženy pachové žlázy takže tímto způsobem pes zanechává další výrazný pachový otisk).
Udržování individuální vzdálenosti
Každý jedinec si v rámci smečky brání jakési "soukromé teritorium", jeho porušení ostatními členy smečky (včetně člověka) je pociťováno jako porušení pravidel. Čím vyšší postavení má jedinec ve smečce, tím větší udržuje obvykl individuální vzdálenost. Podle udržování individuální vzdálenosti např. při oč počinku lze usuzovat na postavení jednotlivých členů smečky. Výlučné (část vyvýšené a nejpohodlnější) místo zaujímá nejvýše postavený jedinec.Čím větší jsou rozdíly mezi psy, tím větší je fyzický odstup. Jsou-li např. dva psi v domácnosti téměř nebo zcela rovnocenní, mohou spolu sdílet boudu neb podlážku, ale i tak leží zpravidla každý zvlášť.
Pokud si člověk připustí psa příliš k tělu, např. dovolí-li mu spát v postel může se připravit o své postavení super alfy. Může pak dojít k tomu, že pes svého majitele napadne a pokusí se převzít vyšší postavení.
K překonání hranic individuální vzdálenosti slouží rituály (výzva ke hře, sexuální výzva, seznamovací chování). Z povinnosti dodržovat individuální vzdálenost jsou do určitého věku vyjmuta štěňata. Je zajímavé, že nedodržen individuální vzdálenosti (narušení soukromí) ze strany výše postaveného jedince dává v tomto případě níže postavenému členu smečky právo protest a agrese vůči narušiteli, která v tomto případě není výše postaveným jedince trestána.
Udržování hierarchického uspořádání
Hierarchické uspořádání (hodnostní pořadí) je určeno jak v klasické psí smečce, tak ve společenství jednoho či několika lidí a jednoho nebo více ps1 nebo také ve dvojici psovod – pes. Psovod má usnadněno zaujmout vyšší postavení, protože pes obvykle respektuje biologickou nadřazenost (tento jev není nijak ojedinělý, vyskytuje se i mezi divoce žijícími druhy zvířat) Přesto může dojít k situaci, kdy se pes postaví výše než člověk, ať už zaujmi pozici absolutního vůdce nebo hodnostně "přeskočí" některého člena rodiny. V takovém případě je vždy na vině člověk. Pes zaujímá jen takové postaveni jaké mu člověk dovolí zaujmout. Psovod může velice výrazně ovlivnit vztah mezi svými psy. Spravedlivým jednáním, při němž se vyvaruje upřednostňován jednoho psa na úkor druhého, lze u přibližně stejně sebevědomých jedinců dosáhnout jejich rovnocenného postavení. Takoví jedinci se bud' vzájemně respektují ve všech ohledech, nebo častěji při různých příležitostech s v privilegovaném postavení střídají. Například jeden pes uplatňuje přednosti právo na sport, druhý má výsadu zaujmout postavení blíže u psovoda při chův u nohy spod.
Hodnostní odstup jak mezi psy, tak mezi psem a psovodem může kolísat. Prvním a nejčastějším příznakem zmenšení hodnostního odstupu mezi psem a psovodem bývá neposlušnost psa. Takovou situaci způsobí zpravidla psovo svou nejistotou nebo nedůsledností.
Agresivní chování
Agresivita je důležitá emoce pro zachování druhu. Agresivita spouští agresivní chování – útok. Rozeznáváme agresivní chování tlumené a netlumené.
Netlumené agresivní chování se vyskytuje poměrně zřídka a dochází k němu v extrémních situacích. Ve smečce nikdy nevypukne náhle, vždy mu předchází období drobných konfliktů, která vystupňují napětí a těsně před útokem pes výrazně hrozí. Nejdůležitějším signálem, který předchází vlastnímu útoku, je upřený pohled protivníkovi do tváře (pes protivníka "fixuje" očima), vyceněné zuby a zježená srst, zejména na hřbetě. Podle sebevědomí psa v daném okamžiku (agrese obranná nebo útočná) mohou být ušní boltce vzpřímené dopředu nebo položené vzad, ústní koutky široce roztažené nebo skleslé dolů, ale na samotném faktu agrese to nic nemění.
Tlumená agresivita je podstatně častější než netlumené agresivní chování. Její projevy sahají od běžných bitek mezi psy na neutrálním území, které mají rozhodnout o okamžitém vzájemném postavení (krátké zákusy po nichž následuje rychlé puštění, snaha útočit shora, hlučnost při boji a minimum zranění), až po rituální projevy, jako je například chytání za nos. Tlumená agresivita nahrazuje skutečný boj tam, kde ho není nezbytně třeba a je jedním z opatření, které šetří energii a zdraví jedince a pomáhá k zachování druhu.
Imponování
Imponování se objevuje v okamžiku, kdy se setkávají jedinci, jejichž sociální postavení je nejisté. Imponující pes demonstruje svoji sílu. Toto chování na rozdíl od hrozby nepředchází útoku, i když v případě dvou sebevědomých jedinců může na hrozby a posléze bitku dobít.
Imponující pes stojí nebo obchází druhého psa se zdviženým ocasem, hlavu drží vzhůru, uši vztyčené a nasměrované kupředu. Dívá se před sebe do dálky a pečlivě dbá, aby nehleděl na druhého psa. Může mít rovněž zježenou srst a může tlumeně vrčet. Od hrozby se imponování liší hlavně tím, že imponující psi na sebe nikdy nehledí přímo a v žádném případě nekrčí pysky a neukazují zuby.
Imponující chování používá pes tehdy, pokud sociální postavení druhého jedince je blízko jeho vlastnímu. Proto pes obvykle neimponuje štěňatům nebo výrazně menším psům. Takto někdy dochází ke groteskním situacím, kdy např. novofoundlandský pes přehlíží hystericky rozzlobeného trpasličího pinče nebo ho lhostejným pohybem tlapy převalí na záda (jako by to udělal za stejné situace štěněti).
Protestní chování
Protestní chování je užíváno zejména níže postavenými jedinci bud' jako odpověď na nevhodné chování jiného (výše postaveného) psa, anebo ho využívají velmi nízko postavení jedinci jako první předzvěst sociální expanze. V takovém případě sami vyhledávají situace, které je opravňují k protestu.
Protestující pes zaujímá pokornou pozici, ale hlavu stáčí k obtěžujícímu nadřízenému otevírá tlamu dokořán a ukazuje zuby. Nekrčí však pysky a neurčí. Pokud partner nevezme protest na vědomí, protestující pes se brání kousáním. Přitom však zpravidla kňučí nebo zakvílí. Nadřízení psi až na malé výjimky takovýto útok netrestají.
Protestní chování označujeme také jako obrannou hrozbu, není však projevem strachu. Jejím účelem není vyvolat konflikt, ale zamezit nežádoucímu chování partnera.
Podřízené chování
Účelem podřízeného pokorného chování je tlumení agresivity. Obvykle hod užívá podřízený jedinec vůči nadřízenému, ale i sociálně výše postavený člene smečky tlumí pokorným chováním protestní agresivitu níže postaveného partnera. Pokorné gesto může použít i sebevědomý jedinec zároveň s imponujícím chováním, aby tak zabránil útoku ze strachu (takový pes stojí v imponujícím postoji, ale nehledí před sebe, nýbrž odvrací hlavu a nastavuje krk ze strany, nikoliv hrdlo jako podřizující se pes).
Do kolekce podřízeného chování patří také smířlivá gesta. Nejvýznamnější je zdvihání tlapky. Opět ho mohou použít jak podřízení, tak nadřízení jedinci (u nadřízených jedinců se takové gesto označuje jako uklidňující). Pes při tomto gestu zvedá tlapku a natahuje ji k partnerovi, Nadřazení psi mají obvykle snahu položit tlapku podřízenému psovi na bok. Dalším gestem z repertoáru podřízeného chování a z hlediska psovoda důležitým indikačním znakem je olizování. Snaha olíznout partnerovi (psovi nebo člověku) ústa nebij obličej, je jednoznačně přátelské a podřízené gesto. Už samotné vysunuti jazyka z tlamy, i když je pes třeba odvrácen, je důležitý signál při navazování kontaktu, zvláště s dospělým psem. V okamžiku, kdy se dosud rezervovaný pes začne (zvláště při pochvale) olizovat, je to jasný signál, že se podřídí a naváže s novým psovodem kontakt.
Velmi výraznými a důležitými soubory v repertoáru podřízeného chování je pasívní a aktivní podřízení. Pasívní podřízení je velmi účinný mechanizmus tlumící agresivitu nadřízeného jedince. Podle závažnosti situace a podle stupně sociálního rozdílu mezi zúčastněnými je i intenzita projevu pasivního podřízení různá. Od prostého odvrácení pohledu a stažení ocasu mezi nohy až po přel valení na záda, nastavení břicha spojené se strnulostí a často i pomočením (pomočení je reminiscencí na chování štěňat vyprazdňujících se během masáže břicha a análního otvoru při ošetřování matkou v útlém věku). Aktivní pod řízení (výzva ke hře) je vyjádřením touhy po co nejpřátelštějším kontaktu Není odpovědí na hrozbu, ale naopak je užíváno k vyvolání přátelské aktivit netečného partnera. Výrazy aktivního podřízení jsou jak hlasové (poštěkávání nebo vzrušené pískání, tak i pomocí gestikulace (snižování přední části těla s rozhozenými předními končetinami, naklánění hlavy na stranu a horlím mávání ocasem). Výzvou ke hře může být hraný útok, pohyby z repertoáru loveckého chování, plížení apod. Pro tyto projevy jsou charakteristické pře hnané a prudké pohyby, hlučnost, vrtění ocasem, případně celou zadní část těla. Rituál zdravení a výzvy ke hře také pomáhá k překonání hranice individuální vzdálenosti, aniž by došlo k protestu. Výrazy výzvy ke hře může použít i nadřízený jedinec k vyprovokování hry nebo při dvoření feně.
Přátelský kontakt
Přátelský kontakt je chování, u kterého jsou projevy podřízenost a nadřízenosti zcela potlačeny. Utužuje vztahy ve smečce. Projevuje se tzv. komfortním chováním, tj. péčí o srst partnera a olizováním zejména uší. Jedinec, kterému je takto pozornost projevována, ji obvykle zdánlivě ignoruje.
Neutrální kontakt
Dochází k němu v situacích, kdy se stýkají psi, kteří nepatří do uceleného společenství (smečky), ale znají se. Např. na cvičišti, v parku apod. Je charakterizován krátkým očicháváním zpravidla obličeje a uší, posléze i genitálu. Pouze sociálně nejistí nebo bázliví jedinci vykazují podřízené postoje.
Hra
Hra je typickým projevem zejména štěňat, dospělí psi si však rovněž často hrají. U štěňat má hra zejména význam jako příprava a trénink na běžné činnosti, zatímco dospělí psi mají zájem jen o určité hry a za určitých okolností. Nebude si hrát pes, který není v dobré psychické kondici (např. je vystrašený, rozzlobený) nebo je fyzicky indisponován (je unavený, má hlad). Pro hru je obecně příznačné experimentování, pes zkoumá vlastnosti předmětu nebo reakce partnera, se který'm si hraje. Hry můžeme rozdělit na solitární, náhražkové a sociální.
Solitární hry jsou hry bez partnera, pes si hraje s předmětem. U psů jsou méně časté, jako srnečkové zvíře preferuje hru s partnerem. Tyto hry se rekrutují z okruhu loveckého chování a předmět nahrazuje kořist.
K náhražkovým hrám se pes uchyluje v případě, že partnera nemá je sám a nudí se. Nejtypičtější je známé honění se za vlastním ocasem.
V případě sociálních her musí být přítomni minimálně dva jedinci. Výzva ke hře se projevuje širokou škálou gest od drobných hopsavých poskoků vrtění ocasu a sklánění přední části těla k zemi až po hravý útok.
Emoce (pocity)
Stejně jako člověk je i pes schopen prožívat různé emoce (strach, hněv, zuřivost, radost, náklonnost apod.). Emoce dělíme na kladné (libé, příjemné) a záporné (nelibé, nepříjemné) a dále na krátkodobé a déletrvající, Krátkodobé trvají několik sekund až minut. Bývají velmi výrazně projevované a snadno proměnlivé. Déletrvající trvají několik hodin až dnů, Pomalu se mění a hůře se určují. V případě déletrvající emoce je třeba pečlivě zvážit všechny okolnosti. Psi při změně psovoda nebo prostředí mohou být emočně naladěni určitým směrem, takže normálně vyrovnaný pes se může jevit jako melancholický či plachý nebo naopak agresivní..
Projevy emocí jsou různorodé. Strach může pes vyjadřovat aktivním nebo pasivním způsobem. Při pasivním způsobu pes znehybní, často v pozici připomínající podřízenost, má-li pes čas ji zaujmout. Od projevu pasivní podřízenosti se projevy strachu liší hlavně absencí nastavování břicha a hrdla, protože pasívní podřízeností pes blokuje případné agresivní jednání jiného psa (nebo i člověka), při projevech strachu pes agresi předpokládá. Proto se snaží zaujmout pozici vleže na břiše, zranitelné partie má přitisknuté k zemi, nebo se aspoň přikrčí. Při aktivním způsobu pes uhýbá, utíká nebo útočí. Strach je okamžitá reakce na bezprostřední hrozbu.
Úzkost je emoce bez přímé příčiny a trvá zpravidla dlouhodobě. Projevuje se plachostí a nejistotou a konkrétní příčina nemusí být jasná.
Radost projevuje pes při hře, vítání pána apod. Pes se natahuje, hlavu zvedá směrem k partnerovi pokládá uši k hlavě, vrtí ocasem. Je popisován i "úsměv psa", kdy pes otvírá tlamu a zvedá (nikoliv krčí) horní pysk. Pes může radost projevovat rovněž pobíháním, poštěkáváním, výzvou ke hře apod.
Náklonnost udržuje vztahy mezi členy smečky a charakterizuje také vztah psa k majiteli nebo psovodovi. Náklonnosti chybí rys altruismu (sebeobětování), nikdy proto nepřekoná pud sebezáchovy. Pokud někdy dochází ke zranění nebo úmrtí psa při obraně psovoda, je to proto, že pes nedokáže posoudit následky. Jedná tak, jak mu bylo vštípeno při výcviku, kde pes z modelových situací vychází pravidelně jako vítěz.
Agresivita je emoce, která spouští agresivní chování. Může být útočná nebo obranná. Jejím projevem je vrčení, ohrnování pysků, pohled upřený do tváře protivníka, snaha opticky se zvětšit (zdvižený ocas, zježená srst).
Od agresivity je nutné odlišit loveckou náruživost, která se projevuje štěkáním psa, kňučením, tlama se otvírá do široka bez ohrnování pysků, pes se snaží o aktivní pohyb vpřed (směrem ke kořisti) nebo aspoň přešlapuje na místě.
Žádné komentáře:
Okomentovat