MVDr. František Špruček, Ph.D.

Výživa psů Havlíčkův Brod 27. 2. 2010

2010-02-28T09:30:00.000-08:00

Powerpointová prezentace pro chovatelskou veřejnost. K prohlédnutí zde. Ke stažení zde.

Rozhlasová relace

2010-02-15T13:40:00.000-08:00

Rozhlasová relace ČESKÝ ROZHLAS OLOMOUC, jednou za 14 dní poslouchejte rozhlasovou relaci ve čtvrtek od 15 hodin. Je zde živý vstup, kde se můžete ptát na problémy kolem zdraví zvířat vet. lékaře MVDr. Františka Špručka, Ph.D.

Trávení a etiopatogeneze výživy psů – stresové hladovění, vliv potravy na genovou expresi – nutrigenomika – review

2010-02-15T13:38:00.000-08:00

Článek popisuje zvláštnosti příjmu potravy, trávení, zastoupení jednotlivých enzymů a makronutrientů. Jsou zde uvedeny rozdílnosti hladovění a stresového hladovění. Pozornost je věnována i nutriční genomice, která si klade za cíl dosažení optimálního dietního režimu tak, aby byly respektovány potřeby výživy, aktuální zdravotní stav, ale především genetické dispozice, s cílem zabránit vzniku civilizačních onemocnění a přispět k jejich efektivnější terapii.

A. Zpracování a trávení potravy

Plnohodnotné krmivo pro psa musí zabezpečit dostatečný přísun energie a vyvážený poměr jednotlivých nutrientů (bílkovin, tuků, sacharidů, vlákniny, minerálních látek a vitaminů).¹Testování kvality krmiva je prováděno úředně stanovenými orgány, např. AAFCO (Association of American Feed Control).¹

Většina predátorů se živila, a dodnes se živí masem, ale jen u psovitých šelem nacházíme od počátku vývoje sekodontní zuby určené k trhání – hryzání masité potravy (horní třenový zub P⁴ a první dolní stolička M₁tzv. dentes sectory - trháky). Těsně pod korunkou je val (cingulum), který slouží k uchopení a trhání masité potravy a následně dochází k hltání a polykání ve velkých kusech (obr. 1). V dutině tlamní (mordě) může být prvotní příčina hladovění z důvodu zánětu (gingivitídy spojené s parodontitidou a zubním kamenem, apod.) a následným přerůstáním patogenní mikroflóry. Onemocnění dutiny tlamní považujeme za civilizační onemocnění (až 60 % psů), převážně malých plemen. Trávení neprobíhá v mordě (jak je mylně uváděno v mnoha literárních sděleních). Narozdíl od člověka a prasete, sliny masožravců neobsahují ptyalin (α-amylázu), který se podílí na štěpení škrobu.¹

V mordě je mucin (viskozita krmiva) a lysozym (baktericidní účinek). Sliny mají pH = 7,56 a slouží jako lubrikant. Zažitina je transportována do žaludku, kde je zčásti natrávena žaludeční šťávou (pH = 1 – 2), dále obsahuje trávicí enzymy pepsin, chymázu, katepsin a lipázu.

Obr. 1 – Trháky – P⁴v horní čelisti a M₁v dolní čelisti_,střižná

a třecí plocha k utrhnutí masité potravy, cingulum – pod krčkem

val k uchopení potravy (foto F. Špruček)

Enzymy štěpící bílkoviny jsou proteinázy (štěpí až na α-aminokyseliny). Pepsin se aktivuje kyselinou chlorovodíkovou. Ze žaludku je zažitina pasážovaná do tenkého střeva, kde probíhá hlavní část trávení a absorpce. Žluč v procesu trávení zajišťuje emulzifikaci tuků, rozpouští mastné kyseliny, napomáhá při vstřebávání vitamínů A, D, E a K a neutralizuje kyselý chymus ze žaludku. Pankreatická šťáva obsahuje trypsin a chymotrypsin (štěpí bílkoviny), amylázu (štěpí škrob až na jednoduché cukry) chybí u mláďat do stáří jednoho týdne. Střevní šťáva obsahuje enzymy erepsin, nukleázu, sacharázu, maltázu, laktázu (její aktivita klesá s věkem zvířete), enterokinázu a lipázu. Zbytky nestrávené potravy jsou pasážovány do tlustého střeva, zde dochází ke vstřebávání vody a některých minerálních látek a k rozkladu nestrávených aminokyselin.

Etiopatogeneze v procesu zpracování jednotlivých makronutrientů z potravy

1. Sacharidy stimulují v b-buňkách Langherhansových ostrůvků uvolňování inzulínu (cestou glykémie) do krevního oběhu a tím mění poměr hlavních regulátorů metabolismu sacharidů,INZULIN: GLUKAGON = 73 : 1 (ANABOLISMUS) ². Glukóza, přijatá potravou, je ihned spotřebována oxidací v buňkách, v této fázi je hlavním zdrojem energie (50 – 60 %)

C₆H₁₂O₆ + 6O₂ => 6O₂ + 6H₂O + ENRG.(2,82 MJ).^1,3

Další příjem glukózy v potravě je použit k syntéze glykogenu v játrech. ⁴Zásoby glykogenu se tvoří i v příčně pruhovaném svalu a je využitelný pouze pro svalovou potřebu (chybí enzym pro uvolnění glukózy do krevního oběhu). Při dalším zvýšení příjmu glukózy v potravě se intermediálním metabolismem mění na neutrální tuky, které se ukládají v tukové tkáni (syntéza triglyceridů v tukové tkáni).⁵

2. Lipidy příjme organismus v potravě ve formě triglyceridů 96 % a cholesterolu 4 %. Triglyceridy (TG) jsou použity jako zdroj energie pro svaly a myokard.⁶Přebytečné množství TG je opět uloženo do zásob v tukové tkáni. Při tukové dietě mají játra zvýšenou schopnost využití volných mastných kyselin (NEMK) a tvoří i více ketolátek, které jsou pak ve větší míře metabolizovány i kosterními svaly.⁷

3. Proteiny – neexistují žádné zásoby bílkovin, existují pouze AK (stavební kameny), které jsou zabudovány do bílkovin.⁸ Volné AK jsou krví transportovány od místa svého vzniku do místa potřeby. Při příjmu potravy bohaté na bílkovinu se tvoří v jaterní tkáni více močoviny Deaminací lze odštěpit -NH₂ z AK a dusík je v játrech přeměněn na ureu a vyloučen močí. Dochází k poklesu syntézy proteinů. Změny v cílových tkáních jsou spojeny:

•- se změnami aktivní a neaktivní formy enzymů katalyzujících metabolické reakce

•- se změnami v absolutním množství enzymů

•- s působením aktivátorů nebo inhibitorů enzymové aktivity

•- se změnami kinetických vlastností enzymů.⁹

Často se jedná o kombinaci uvedených mechanismů. Organismus se adaptuje i na časový průběh příjmu potravy a na rozložení množství přijaté potravy. Při příjmu potravy do sytosti (ad libitum) se snižuje efektivnost jejího využití, naopak častější příjem menšího množství potravy je výhodnější. V praxi se většinou toto pravidlo nedodržuje.

B. Fyziologická a patologická odpověď na hladovění

1. Krátkodobé hladovění: (jeden až dva dny)

Za předpokladu že ve střevech není potrava, začne glykémie klesat, sníží se syntéza a uvolňování inzulínu a v krevním séru začne klesat poměr INZULIN: GLUKAGON = 3 : 1 (KATABOLISMUS). Vzestup hladiny glukagonu navodí glykogenolýzu (glykogen je štěpen a spotřebován jako zdroj energie – mozek, erytrocyty). Glukagon je schopen vytvářet glukózu z necukerných zdrojů – glukoneogenezí. Pokles hladiny inzulínu (který ochrání buňky), vede k nastartování proteolýzy ve svalech. Uvolňují se aminokyseliny (AK), které jsou oxidovány a spotřebovány jako zdroj energie (toto se děje v omezeném množství). Aktivuje se lipolýza, uvolňují se MK a glycerol, jako zdroj energie v jednotlivých buňkách. Výsledkem je udržení normální glykémie v krvi (glukóza je zdroj energie hlavně pro CNS, erytrocyty a ledviny). Cílem těchto dějů, je udržení glykémie ve fyziologickém rozmezí 3,5 – 5,5 mmol/l pro normální funkci mozku, jinak by docházelo k hypoglykemickému komatu.

2. Dlouhodobé hladovění: (více jak dva dny)

Jiné mechanismy k překonání zátěže:

utilizace jaterního glykogenu – krátkodobý zdroj energie
utilizace svalového glykogenu
utilizace tukových zásob – hlavní zdroj energie
utilizace bílkovin – pozor na multiorgánové selhání, zvyšuje se proteolýza => nemoc => smrt
snížení klidového energetického výdeje asi o 40 %, hlavním zdrojem není glukóza, ale tukové zásoby

Dlouhodobé hladovění znamená nastartování lipolýzy,¹⁰ uvolnění volných MK a glycerolu, které jsou zdrojem energie pro játra, svaly, myokard. Z volných MK se procesem b -oxidace v játrech vytváří (Ac-CoA) ketolátky, které se při dlouhodobém hladovění stávají energetickým zdrojem pro mozek (neuron se při dlouhodobém hladovění přeorientuje z glukózy na ketolátky a to umožní jeho přežití). Proteolýza je utlumena (stanovení obsahu dusíkatých látek v moči) z 10g/den pokles o 60 % tj. 4g/den. Zvýší se glukoneogenéze, syntéza z tukových zdrojů, která slouží jako zdroj energie pro erytrocyty. Cílem těchto adaptačních dějů je chránit bílkovinu těla, protože deplece bílkovin znamená orgánovou dysfunkci – nemoc – smrt.

Dlouhodobé hladovění se projeví:

•- ztrátou tělesného tuku

•- oslabením kosterního svalstva – hubnutí

•- celkovou slabostí – rozvíjí se marasmus (u mláďat), u dospělých proteoenzymatická malnutricie

Dlouhodobé hladovění vyžaduje přesnou hormonální a nervovou regulaci. Hypotalamus reguluje štítnou žlázu, nadledviny a endokrinní pankreas. Ve štítné žláze se tvoří stále stejné množství T₄, který se v tkáních přemění v neúčinnou reverzní formu rT₃ (ne T3), na receptorech nevyvolává dostatečnou odezvu a tím klesá spotřeba O₂ a energie s poruchou termogeneze – hypotermie. Nadledviny vytváří menší množství katecholaminů (adrenalin, noradrenalin), které vedou k bradykardii, hypotenzi a poklesu teploty.

3. Stresové hladovění (maladaptace)

Je to jiný patobiochemický proces než u dlouhodobého hladovění. Stres je vyvolán jakýmkoliv poškozením organismu – úrazem (polytrauma), nádorové onemocnění, septické stavy apod. Na každé poškození reaguje organismus zánětlivou odpovědí. Pes není schopen přijímat adekvátní množství potravy a kombinace stresu a hladověn vytváří stav stresového hladovění. Na těžké onemocnění (zánět) – doprovázené hladověním má organismus dvě větve odpovědí:

•- aferentní nervovou stimulaci, reakce vegetativní složky CNS na poškození

•- uvolnění mediátorů zánětu – cytokinů z poškozené tkáně

To vše vede k neuroendokrinní stresové reakci z maladaptací (hladověním), na kterou není organismus adaptován a může způsobit i smrt, bez ohledu na primární příčinu poškození. Neuroendokrinní stresová reakce má dvě základní charakteristiky:

Neurogenní regulace probíhá z prodloužené míchy, kde se aktivizuje sympatikus.

Endokrinní regulace probíhá od hypotalamu (CRH) přes hypofýzu (ACTH) do periferních endokrinních žláz (nadledvin, endokrinního pankreatu apod.).

Projevy stresového metabolismu:

•1. hypermetabolismus, zvýšený bazální metabolismus (na rozdíl od hladovění a dlouhodobého hladovění, kde energetický metabolismus klesá)

•2. negativní dusíková bilance, ztráty močí se zvýšily 3 – 5x. Hypoalbuminémie (na rozdíl od hladovění, kde je normoalbuminémie)

•3. inzulinorezistence a v důsledku toho hyperinzulinémie (neodpovídání periferních tkání na působení inzulínu – tukové tkáně, svalů a jaterního parenchymu)

•4. hyperglykémie (na rozdíl od hladovění, kde je normo až hypoglykémie)

•5. retence vody a minerálů – otoky s následným zvýšením hmotnosti (narozdíl od hladovění, kde dochází k hubnutí)

Stresové hladovění je odstartováno těžkým poraněním nebo onemocněním, provázené zánětem a následným hladověním. V rámci hypermetabolismu stoupá anabolismus, ale mnohem více katabolismus (organismus má tzv. „katabolické ladění"). Katabolismus znamená zvýšenou lipolýzu, proteolýzu ve svalech, zatímco anabolismus neznamená syntézu bílkovin tělu vlastních pro stavbu a remodelaci orgánů, ale syntézu cytokinů v tkáních a proteinů akutní fáze v játrech. Tyto děje vedou ke zvýšené spotřebě O₂, bílkovin a energie a spolu s negativní dusíkovou bilancí dochází k poškozování jednotlivých orgánů.

Negativní dusíková bilance znamená, že se štěpí bílkoviny, které jsou bez náhrady rozpuštěny. Dusík se ve formě urey a kreatininu dostává do moče, kde ho můžeme stanovit. Negativní N-bilance se zvýší ztrátou močí z 10g/den na 30 – 50g/den. V první fázi se katabolizují viscerální bílkoviny (kolující v krvi – bílkovinné nosiče, enzymy aj.), ty jsou rychlým pohotovým zdrojem energie a aminokyselin. Také se štěpí bílkoviny ve svalech – zvýšená proteolýza. Tímto dějem jsou rychle získávány AK a energie pro hojení poranění (trauma, popáleniny, fraktury apod.). Dále se syntetizují akutní proteiny v játrech a cytokiny v poškozené tkáni, CRP (C-reaktivní protein), složky komplementu C3, C4, TNF-α (tumor necrosis factor α), interleukin 1 (Il-1) a interleukin 6 (Il-6). Glukóza se vytváří v játrech (glukoneogenese), a protože nejsou jiné zdroje, použije se alanin z příčně pruhovaného svalu. T-lymfocyty pracují na bázi glutaminu (glutamin je nejčastěji zastoupená aminokyselina v organismu).¹¹ Při stresovém hladovění je nedostatek glutaminu, a proto je uvolňován ze svalových bílkovin.

Inzulinorezistence je charakterizována sníženým transportem glukózy (nemůže vstupovat do buněk) a neodpovídání periferních tkání. Do mozku se glukóza dostává bez přispění inzulínu a tomu přispívá zvýšená endokrinní produkce glukózy (glykogenolýzou a glukoneogenezí) s hyperglykemií. Dojde ke stimulaci a zvýšené tvorbě inzulínu v b -buňkách Langherhansových ostrůvků, který nemůže na periférii fungovat a dochází k hyperinzulinémii. Hladina glukózy v krvi je vysoká např. 15 – 20 mmol/l přesto že je vysoká hladina inzulínu. Inzulinorezistence může být protilátkového, receptorového a postreceptorového typu. Poslední jmenovaný typ je charakteristický právě pro metabolický syndrom. Je inhibována lipolýza, tuková tkáň uvolňuje volné mastné kyseliny, které dále zhoršují inzulinorezistenci a játra produkují větší množství glukózy.

Na retenci vody a sodíku působí cytokiny, které zvyšují propustnost kapilár (působí na mikrocirkulaci). Uvolňují se další stresové hormony (ADH, aldosteron), které zadržují vodu a sodík v extracelulárním prostoru, který expanduje a dochází ke vzniku otoků. Voda se může hromadit také v preformovaných dutinách – perikard, peritoneální a pleurální dutina. Pacient, který hladoví, paradoxně přibírá na váze v důsledku retence extraceluární tekutiny, dochází k hypovolemii a hypotenzi.

Kompenzační reakce (neuroendokrinní) poskytují organismu dostatek energie a AK z endogenních zdrojů, protože přísun potravy je zastaven.

Klinické projevy a důsledky hladovění

•1. Každá buňka potřebuje přísun energie, makro a mikronutrientů., Deficit potravy se může projevit na fungování buňky orgánově specifickým způsobem. Při dlouhodobém hladovění dochází k depresivním změnám chování, upjatosti na přísun potravy. Naopak deprese vyvolává nechuť k jídlu, což má za následek prohlubování hladovění.¹²

•2. Kardiovaskulární funkce – dochází k odbourávání bílkovin myokardu, ten je oslaben, dochází k hypotenzi, kolapsu.

•3. Deficit minerálů v potravě vede k srdeční arytmii, svalovým křečím apod.

•4. Respirační funkce – dochází k oslabení dýchacích svalů, k nedostatečné respiraci – respirační insuficienci.

•5. Trávící trakt má důležitý vztah k malnutricii, sliznice tlustého i tenkého střeva je vyživována z velké části z lumenu střeva (nutriety z potravy) nikoliv nutritivním krevním oběhem. Při dlouhodobém hladovění dochází k atrofii střevní sliznice (redukce klků a krypt). Hrozí nebezpečí prolomení střevní bariéry s následkem endotoxinového šoku, bakteriémie, sepsi a smrti. Deficit trávících enzymů (v důsledku deficitu bílkovin) má za následek omezenou produkci trávící šťávy. Změny slizniční mikroflóry mají za následek přerůstání bakterií, které jsou za fyziologického stavu potlačovány. Dále dochází k poruše termoregulace – hypotermii.¹³

•6. Každý malnutriční (hladový) organismus, je současně imunosuprimovaný, a to jak ve smyslu poruch buněčné tak i humorální imunity.

•7. V důsledku malnutricie dochází k poruchám růstu mláďat (retardaci růstu kostí) a pohlavního vyzrávání.

C. Nutrigenomika

Nutriční genomika (nutrigenomika) je nový vědní obor, který zkoumá, jak látky obsažené v potravě ovlivňují rovnováhu mezi zdravím a nemocí skrze interakci s genetickou výbavou (genomem) jedince. Látky obsažené v potravě působí přímo či nepřímo na genom organismu a mění jeho strukturu či genovou expresi (aktivitu genů). Za určitých okolností může být dieta významným rizikovým faktorem pro vznik onemocnění. Vliv diety na rovnováhu mezi zdravím a nemocí může záviset na genetické výbavě každého jednotlivce. Změna stravovacích návyků jak zvířat, tak i lidí, založená na znalosti konkrétního nutričního stavu a potřeb genotypu, může být využita k prevenci, zmírnění nebo léčení chronických nemocí.

Nutrienty sledují působení nutričních složek na genofond. Složky potravy jsou trvale přítomné a ovlivňující funkci všech buněk. Většina genomů je identická, za všechny rozdíly odpovídá pouze 0,1 % variací (barva očí, výška apod.), je zodpovědná za dopad rizikových faktorů. Působí na kombinaci genů s různou účinností a tím je dána individuální variabilita. Pokud jde o kvantitativní složení genů, vzhledem k působení vnějších činitelů, které určují jejich expresivitu, bude uniformní. Dnes jsou známy receptory základních složek potravy, které jsou schopny přeměnit práci genomů, vyvolat expresi specifických genů a podřídit celý buněčný metabolismus.

1. Receptory pro masné kyseliny (MK)

Základními receptory pro MK jsou PPARs (Peroxisome proliferator activated receptors) – receptory aktivované peroxizomovými proliferátory.Vazebný protein pro MK je jednak jejich receptorem, ale i kofaktorem. NF-kappa B, je neomezeně pleotropní transkripční faktor, jehož jednou složkou je gen časné fáze. HNF-4 (hepatic nuklear factor), který může být stimulován i inhibován.¹⁴Vazebný protein, který se váže na DNA, je odpovědný za přímé účinky sacharidů na genom. Množství glukózy v buňce přímo „zapíná a vypíná" kombinaci genů a ve spolupráci s MK zásadně ovlivňuje metabolismus buňky (schéma 1).

Schéma 1 – Intracelulární receptory mastných kyselin

2. Receptor sacharidů

Glukóza není ligandem, pro účinný regulátor genů. Je to xylulóza 5 fosfát, která je na boční cestě (pentózový zkrat) při metabolismu glukózy.¹⁵ Právě tam je produkován jeden z nejúčinnějších metabolických regulátorů na enzymové úrovni, ale především na úrovni genové. Aktivuje fosfatázu, typ PP2A (protein phosphatase 2 A), která defosforiluje vazebný protein ChREBP (carbohydrate responsive element-binding protein),¹⁶ Ten se translokuje do jádra a obsazuje příslušné vazebné sekvence v promotorech genů odpovídajících na lipogenézu. Jsou zde i jiné systémy, které monitorují stav energie v buňce, popř. vnější signalizace buňky. PKA (protein kinase A) je odpovědná za signalizaci glukagonu. Různé smyčky katecholaminů regulují vazebný protein a expresi genů (schéma 2).

Schéma 2 – Intracelulární receptor sacharidů, ChREBP (carbohydrate responsive element-binding protein)

3. Receptory aminokyselin

Známe buněčné receptory, které se uplatňují v přesné regulaci genové exprese aminokyselin (AK). Struktura v signálních cestách mTOR (mammalian target of rapamycin) byla původně objevena jako vazebná molekula pro rapamycin, což je savčí obdoba této cílové struktury.¹⁷ mTOR vede k přeměně, ovlivnění a expresi celé řady genů (schéma 3).

Schéma 3 – Intracelulární receptory aminokyselin, mTOR (mammalian target

of rapamycin

Závěr

Ještě před dvaceti lety málo kdo pochyboval o tom, že pes je masožravec. V posledních letech je tato otázka živě diskutována, zda pes je opravdu masožravec nebo všežravec. Vědecká společnost s rozvojem krmivářského průmyslu polarizovala laickou veřejnost na dva tábory. Často nejednotný výklad racionální výživy psů má za následek nevyvážený příjem makro a mikronutrientů. Právě kvalitativní deficit potřebných nutrientů a nadbytek nepotřebných složek potravy vede k mnohem častější metabolické poruše – obezitě. V úvodu sdělení jsou uvedeny specifické rozdíly v příjmu a trávení potravy u psů. Je na zvážení každého veterinárního lékaře, jak bude informovat majitele o problematice vhodné výživy pro jejich miláčky.

Regulace buněčných pochodů a genová exprese je přímo závislá na složení jednotlivých nutrientů v potravě. Buňka musí mít dostatek energie (ATP), stavební kameny pro resyntézu svých proteinů a pro obnovu membrán. Teprve potom může odpovídat na podněty zvnějšku, na hormonální podněty, nebo na podněty z centrálního nervového systému. Se stresovým hladověním se setkáváme v našich ordinacích často, aniž bychom si to uvědomovali. Stres je vyvolán jakýmkoliv poškozením organismu, na které reaguje zánětlivou odpovědí. Pes není schopen přijímat adekvátní množství potravy a kombinace stresu a hladovění vytváří stav stresového hladovění – maladaptaci. Krátkodobě dokážeme terapeuticky stimulovat oxidaci MK, glykolýzu PPAR stimulátory, které jsou využívány v léčbě hyperlipidemií nebo diabetu 2. typu. Pokud nabídka substrátu buňkám trvá (v genové expresi mají přednost), potlačí a oslabí vliv našich terapeutických zásahů. Buňky se vrátí k původnímu genotypu, který je vynucen nutrienty. Buňku můžeme „přepnout" do lepších funkcí, když ji nabídneme substráty, pro které se miliony let vyvíjela.

Rozvíjející se obor nutriční genomiky bude mít v krátké době významné místo v běžné klinické vetrinární praxi. Konečným cílem je dosažení optimálního dietního režimu pro konkrétního jedince, respektování kvantitativní a kvalitativní potřeby výživy, sledování aktuálního zdravotního stavu, ale především genetické dispozice s cílem zabránit vzniku civilizačních onemocnění a přispět k jejich efektivnější terapii.

Literatura:

•1. Gross, K. L., Wedekind, K. J., Cowell, CH. S. In: Hand, Thatcher, Remillard, Rondebush: Small Animal Clinical Nutrition, 4th Edition., Mark Moris Institute 2000:31-66.

•2. British Nutrition Foundation. Complex Carbohydrates in Foods. New York, NY: Van Nostrand Reinhold, 1990.

•3. Camire, M. E., Camire, A., Krumhar, K. Chemical and nutritional changes in foods during extrusion. Critical Reviews in Food. Sci Nutr 1990;29:35-57.

•4. Roberfoid, M., Gibbon, G. R., Delzenne, N. The boichemistry of oligofructose, a nondigestible fiber: An approach to calculate its caloric value. Nutr Rev 1993;51:37-146.

•5. Yamishita, K., Kakai, K., Itakura, M. Effects of fructo-oligosaccharides on blood glucose and serum lipids in diabetic subjects. Nutr Res 1984;4:961-966.

•6. National Research Council. Nutrient Requirements of Dogs. Washington, DC: National Academy Press, 1985.

•7. Silvio, J. S., Hormon, D. L., Gross, K. L. et al. Nutrient digestibility in dogs fed differing fiber types (abstract). J Anim Scien 1996:74 (Suppl)-187.

•8. Mathews, D. M. Protein digestion and absorption. In: Protein Absorption, Development and Present State of the Subject. New York, NY: Wiley-Liss, Inc, 1991:119-145.

•9. Miller, D. S., Payne, P. R. A theory of protein metabolism. J Theor Biol 1963;5:398-411.

•10. Aidse, H. F., Bennett, M. J., Coon, E. et al. Lipid metabolism of puppies as affected by kind and amount of fat and of dietary carbohydrate. J Nutr 1965;86:271-280.

•11. Souba, W. W., Klimberg, V. S., Plumley, D. A. et al. The role of glutamine in main taininga healthy gut and supporting the metabolic response to injury and infection. J Surg Res 1990;48:383-391.

•12. Lewis, L. D., Morfia, M. L., Morfia, L. W. In: Hand, Thatcher, Remillard, Rondebush: Small Animal Clinical Nutrition III. Anorexia, Inanitio, and Criticl Care Nutrition, Mark Moris Institute1987; 5:11-14.

•13. Lewis, L. D., Morfia, M. L., Morfia, L. W. In: Hand, Thatcher, Remillard, Rondebush: Small Animal Clinical Nutrition III. Dos – Feeding and Care, Mark Moris Institute1987; 3:2-31.

•14. Dupluj, E., Forest, C. Is there a single mechanism for fatty acid regulation of gene transcription? Bioch Pharm 2002;64:893-901.

•15. Veech, R. L. A humble hexose monophosphate pathway metabolite regulates short-and long-term control of lipogenesis. Proc Natl Acad Sci U S A 2003:5578-5580.

•16. Dentic, R., Girard, J., Postic, C. Carbohydrate responsive element binding protein (ChREBP) and sterol regulatory element binding protein-1c (SREBP-1c): two key regulators of glucose metabolism and lipid synthesis in liver. Biochim 2005;87:81-86.

•17. Soliman, R. L. The mammalian target of rapamycin signaling network and gene regulation. Cur Opin Lipidol 2005;16:317-323.

Adresa autora:

MVDr. František Špruček, Ph.D.

Klinika pro psy a kočky

Tylova 3

779 00 Olomouc

e-mail: sprucek@email.cz

http://www.vetklinik.cz

Jak jsem byl poučen o výživě psa, aneb veterináři jsou........

2010-02-15T13:37:00.000-08:00

Jelikož jsem se zúčastnil přednášky o výživě psa, kterou organizoval Medicor Plus v Praze 27. 3. 2008 v kongresovém sále Hospodářské komory, kterou prezentovala PhDr. Sehnerová, nenechalo mne to klidným a po ukončení tzv. odborné přednášky, když nebyl vytvořen prostor pro diskusi, reagoval jsem napsáním emailu přednášející. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat a tak pokud máte zájem, předkládám krátkou korespondenci, na téma Výživě rozumí všichni kromě veterinářů.

Reakce Dr. Špručka na přednášku paní Dr. Sehnerové:

Vážená paní doktorko, zúčastnil jsem se včera vaší přednášky o výživě psů a musím konstatovat, že ani jako poučený laik jste na mne nezapůsobila. Vaše přednáška neměla ucelený koncept, byla chaotická vedená pocity a emocemi, ale co mě nejvíce vadilo, že po odborné stránce to bylo úplné fiasko. V samotné úvodu jsem byl pořadateli upozorněn, že není možné pořizovat záznam vaší přednášky. Tento požadavek jsem respektoval v očekávání, že to co se dozvím, mne obohatí o nové poznatky v oblasti výživy zvířat. Nyní je mi jasné, že pořízení záznamu by bylo pro vás nepříjemné z důvodu vysoké neodbornosti předneseného tématu. Krmení psů syrovým masem je téma, které si zaslouží hlubokou diskuzi, a souhlasím s tím, že pes je masožravec a tato potrava je mu přirozená. Souhlasím i s klamavou reklamou na granule pro psy, ale to je tak asi všechno. Další vaše vystoupení se potýkalo s hrubými odbornými chybami, které jsou bohužel neodpustitelné. Jen pro názornost uvádím: Streptokokus aureus neexistuje, měla jste asi na mysli Stafylokokus aureus, lysozym neštěpí cukry ale má baktericidní účinek, ptyalin je enzym přítomný v dutině ústní u člověka (štěpí škrob) a nikoliv u psa, proto žádná natrávená potrava u psa nejde do žaludku ale je smíchána s lysozymem a mucinem, které mají baktericidní a mechanickou funkci. Dále růst u psů je ukončen osifikací epifýz dlouhých kostí (stáří mezi 15 – 20 měsíci), uváděla jste u malých plemen v jednom roce. K tzv. torzi žaludku jste se vyjadřovala takřka pomýleně, poněvadž v 90% se jedná o volvulus nebo dilataci žaludku, proto pojem torze (i když je zažitý) je nesprávný, poněvadž by se muselo jednat o otočení o 360 stupňů, což jsou výjimky. Těch omylů a nepřesností tam bylo mnoho, a pokud chcete psát knihu o výživě psů, musíte problému opravdu rozumět. Já když naroubuji strom, tak se nestanu zahradníkem a určitě o tom nenapíšu knihu plnou blábolů. Paní doktorko, přeji vám hodně zdaru při psaní knih na jinou tématiku.

S pozdravem možná Váš neoblíbený MVDr. František Špruček, Ph.D.

Odpvěď: PhDr. Hollauera (asi mluvčí paní doktorky):

Vážený pane veterináři, vážený pane doktore, jen na okraj Vašeho názoru, paní Sehnerová "alternativní knihu o krmení" napsala, a to už před drahnou řádkou let. Kniha se jmenuje Jak krmit psy a jde o knihu s ucelenou koncepcí o krmení vařenou stravou, nikoli tedy o knihu o Vámi oblíbeném průmyslovém krmivu, které my na základě svých poznatků a zkušeností kategoricky odmítáme, takže si ji stačí přečíst, to jen jako doplnění k Vašemu dopisu... Člověk by měl dle mého názoru vždy kritizovat na základě znalostí, což ale Vy, jak vidět, "zásadně" jako "veterinář" nedodržujete a neděláte. Pokud se pokládáte za odborníka, pak je mi líto, že Vám musím oponovat, ale odborník se takto prostě nechová... Nebo nejste odborník, ale to už si musíte vyřešit sám. Tituly a absolutorium škol, dizertační práce jako jedenapadesátá zcela neinvenční kompilace z padesáti jiných z člověka ještě odborníka nečiní... Co se týče záznamu přednášky paní Sehnerové. Díky tomu, že jste ji podle nařkl z něčeho, s čím neměla nic společného, jsem se o Vašem dopise také dozvěděl... Takže ještě jednou k Vašemu požadavku: O zákazu natáčet přednášku jsem rozhodl já, nikoli autorka, ta o mém zákazu vůbec nevěděla. Bylo to moje autonomní rozhodnutí, na které jsem měl a mám z autorského zákona právo a které nemělo s jejím tématem či "kvalitou" přednášky, ke které máte Vy osobní výhrady, pranic společného... Mé důvody byly a jsou samozřejmě jiné a mnohem prozaičtější! (S tím také souviselo mé upozornění pořadatelům, že pokud se objeví bez mého vědomí jakýkoli zvukový, jakož i obrazově zvukový záznam na veřejnosti, poženu jeho pořizovatele soudní cestou k zodpovědnosti!) Takže prosím, pokud někoho takto chcete desauovat, měl byste si ověřit fakta, pořadatel by Vám je jistě rád sdělil. A že píši pravdu, si lze ověřit u pořadatelů MedicorPlus. Vyprošuji si tedy, abyste vůči paní Sehnerové jednal z pozice veterináře takto podle, protože Váš útok je dle mého skutečně velmi podlý. A není k němu již vůbec co dodat... Vaše metoda, kterou jste použil ve svém dopise vůči paní Sehnerové, je známa už mnoho set let pod heslem: účel světí prostředky... Pokud jde o knihy paní Sehnerové, běžně se jí to stává nejen u knih o psech a kočkách (takto ji napadlo před lety třeba vedení Svazu chovatelů koček, jež se pod tíhou kritiky bálo o svého sponzora, který svazu poskytoval finanční prostředky v mnohamilionové výši atd. atd.), ale i v souvislosti s její beletrií, třeba s románem z české okupace Ach, národe hříšný, který před lety paní Sehnerová vydala. Zajímavé je, že i v tomto případě na ni útočí pouze ti, kteří její argumenty tvrdě z pozice zavilého národovectví odmítají, a v podstatě stejnými zbraněmi jako Vy. Takže jak vidno, i v případě veterinářů toto úsloví platí na 100 %. K Vámi zmíněným poznatkům, které Vás tak zajímaly... Máme už dlouhou dobu v souvislosti s granulemi zkušenost, že člověk, který na nich rigorozně trvá, není přístupný žádným faktům ani názorům... A týká se to průmyslového krmení an blok... Většina veterinářů vůbec nemíní o problémech, které z tohoto způsobu krmení vyplývají, diskutovat či o nich pochybovat, natož o nich ještě přemýšlet - ve Vašem případě to dokládá koneckonců i Vaše dizertační práce. Proč? Granule Vám do ordinace jako veterináři-granulkáři přivádějí pacienty a tím i peníze za léčbu... atd. atpod. (viz: http://www.vetklinik.cz/prodejna.php) V tomto punktu si stačí připomenout třeba analogické chování farmaceutického průmyslu a expanzi umělých vitamínových preparátů, které v mnohém zdraví spíše škodí, než aby pomáhaly, a jejich mohutnou a bezohlednou propagaci lékaři... Konečně i z tónu Vašeho dopisu je jasné, že jste jen a pouze jedním z těch, kteří léčí naše psy ("...ale i lidi") toliko předpisováním antibiotik či kortikoidů na předpis, kortikoidů či antibiotik na předpis... V medicíně se při tom nadužívá zbytečně rentgenových vyšetření, falšují se klinické výsledky z výzkumů, manipuluje se s cílovými skupinami výzkumu, propagují se léky firem, které za to lékařům či veterinářům platí atd. atpod. Lže se pacientům i majitelům domácích zvířat, prováději se zbytečná vyšetření, hledají se důvody k uplatňování velmi nákladných a mnohdy i zbytečných léků a nákladné léčby vůbec, ordinují se zbytečné léky tam, kde by byla namístě zcela jiná léčba, tradiční léčba, ordinují se zbytečné léky mnohdy jen s placebo efektem, zanedbává se životní prostředí, uplatňuje se v stále větší míře sporné genové inženýrství... a to vše dnes platí jak v medicíně "pro lidi", tak ve veterinární praxi... Bylinky, alternativní léčba, půsty, čistící bylinkové čaje, homeopatie, odstraňování civilizačních stresů i zbytečných výdobytků moderního zemědělství či geneticky modifikovaných plodin, návraty ke kořenům přírodní, jediné zdravé a léčivé medicíny, ale i život v souladu s přírodou, to vše Vám dle všeho vůbec, ale vůbec nic neříká... Ba naopak, stává se terčem zášti a útoků. Kam však vedou metody moderní přetechnizované agresívní medicíny přeplněné antibiotiky, rezistencí na antibiotika, léky na pálení žáhy, léky na nadýmání, léky na průjmy..., léky na nepálení žáhy, léky na nenadýmání, léky na neprůjmy... atd. atpod., se pomalu, ale jistě ukazuje v celé řadě problémů, s kterými se potýkají nejen naši permanentně nemocní a špatně léčení a více či méně spíše jenom podléčení psi, ale v konečném důsledku i lidé... je to cesta do pekel ve znamení moderní medicíny vystlané tzv. dobrými úmysly, na kterých se jako veterinář-granulkář samozřejmě účastníte... A to už nemluvím například o termínu "vyvážená strava", geniálním podvodu jak na lidech, tak na zvířatech, geniálním marketingovém tahu, z něhož mohutně profitovali a profitují jen a jen firmy z oboru farmacie či výrobci různých potravinových doplňků či tzv. plnohodnotné průmyslové stravy pro lidi i zvířata vůbec (v které se však ocitají pouze průmyslové odpady z průmyslové výroby všeho druhu, odpady, které by jinak byl nucen průmysl s velmi vysokými náklady obtížně likvidovat jako náročný, nevyužitelný a problémový odpad...), bez ohledu na to, zda jde o psy, kočky, králíky, morčata, křečky, koně, ryby, hady, želvy, ptáky atd. atd. atd., potažmo i lidi... Vám veterinářům problémy se zdravím zvířat, které plynou z nevhodnosti průmyslového krmení, proto jistě vyhovují! Pokud byste byl výjimkou a choval se jinak, bylo by Vás na veřejnosti vidět a slyšet... Vznášel byste námitky, vysvětloval, argumentoval, diskutoval, ale pokud si všímám, tak jsem o Vás nikdy na veřejnosti neslyšel... V dopise dále píšete: "Krmení psů syrovým masem je téma, které si zaslouží hlubokou diskusi..." Ani v tomto punktu s Vámi nelze souhlasit. Proč? Je to zcela jednoduché. Jsou v životě společnosti jevy, o kterých nemá smysl diskutovat, protože diskuse je zcela zbytečná... Proč? Lze to říci ještě jinak: krmení syrovým masem lze srovnat s axiomem, a o axiomech nemá smysl v podstatě diskutovat! Zjednoduším, pro Vás... Budeme diskutovat, zda má či nemá smysl, aby se rodily děti? Budeme diskutovat o tom, zda jedna a jedna jsou dvě? Vážený pane veterináři Špručku, z toho, co jste jako "granulkář" napsal, čiší pouze arogance a ignorance... Proč? My totiž jako obhájci alternativního krmení zvířat přirozenou stravou vůbec o krmení psů syrovým masem nemíníme diskutovat, a to ani s Vámi, ani s nikým jiným. Proč? Opakuji pro Vás ještě jednou... Protože jsou prostě věci či jevy, o kterých netřeba diskutovat, protože je jako perfektně fungující metodu prověřil především absolutně neslitovný čas, potažmo řada generací našich předků: otců, dědů, pradědů, prapradědů atd. atd. atd., třebas tak jako nádheru Katedrály sv. Víta na Pražském hradě... Toť ke krmení syrovým masem vše, protože krmení syrovým masem je historicky po tisíce let prověřená metoda, o které netřeba nikterak pochybovat, stejně jako netřeba pochybovat například o dýchání... Už proto, že psi se pomocí této metody krmení dožili 21. století... Což se asi sotva bude moci říci o plemenech psů krmených Vaší průmyslovou stravou... Tedy pokud Vám nebude vadit, že se pes stane psem, který bude jen na ony zmíněné baterky, abych použil příměr paní Sehnerové... A o tom, že se tyto problémy stávají závažnými, svědčí kynologická praxe. Pokud ji sledujete, tak to musíte dobře vědět – o čemž však po Vašem dopise velmi pochybuji. Čím dál více se totiž ukazuje, jak jsou chovy psů – především náročných molossů – díky krmení průmyslovým krmivem zdravotně všestranně postižené. Jsem rád, že ve svém dopise souhlasíte aspoň s "klamavou reklamou na průmyslové krmení"... Sice nevím, s čímže to v rámci klamavé reklamy na průmyslové krmení vlastně souhlasíte, ale nešť... Stejně tak jsem rád, že jste s paní Sehnerovou souhlasil aspoň v tom, že pes je masožravec... I když upřímně řečeno, sleduji-li výrobce průmyslového krmiva, které je "prý" vyráběno na základě vědeckých poznatků veterinářů-vědců, pak jsem na pochybách, je-li odborníky-veterináři pes skutečně pokládán ještě za živého tvora. Pokud uznáváte, že pes je masožravec, jde dle mého sice o maličký, ale přece jen aspoň o nějaký průlom do názorů českých veterinářů hájících krmení psů průmyslovou stravou... A to se nezmiňuji o jedné české veterinářce, která kdesi kdysi tvrdila, že výrobce těch jejích granulek napichuje při výrobě každou jednu granulku jehlou, aby do ní vpravil jakýsi, už nepamatuji jaký, léčivý extrakt... No z úst graduované veterinářky bez komentáře vyřknutá "hloupost na entou"...K odborným chybám, které paní Sehnerové vytýkáte, Vám vřele doporučuji vrátit se do školních škamen, a prosím, neříkejte mi, že v hodině, kdy se právě probíral lysozym, jste chyběl... Cituji z Vašeho dopisu: "lysozym neštěpí cukry ale má baktericidní účinek..." (Vaši citaci nechávám ve svém textu včetně Vaší pravopisné chyby...) Rád bych Vám v této souvislosti připomněl, že se hrubě mýlíte. Jako veterinář totiž máte mezery ve vzdělání Vy, nikoli paní Sehnerová, jenže Vy tím prokazujete, že nejste jako veterinář dostatečně kvalifikován... Ani to však není neobvyklé, nedávno jsem si se zájmem v tisku přečetl pár otázek, které zkušební komise složená z právníků kladla JUDr. Grossovi, když byl u advokátních zkoušek, a byl jsem doslova zděšen a šokován, když jsem se dozvěděl, že si právníci dokážou poplést elementární právnickou terminologii, a navíc že se vůbec Advokátní komora při zkouškách skládaných právníky zabývá elementární terminologií, která by měla být jasná studentovi prvního ročníku právnické fakulty... Ale zpět k Vaší výhradě, o jiných se ani nebudu zmiňovat, není třeba: lysozym, mimochodem poprvé ho popsal v roce 1922 Alexander Fleming, vedle Vámi citovaných "baktericidních" účinků také štěpí: lysozym je bazický protein s enzymatickou aktivitou, který štěpí glykosidickou vazbu... Chápu, jde o problematiku značně složitou, a k tématu se málo vážící, takže nemá smysl se tím zabývat do hloubky, dostali bychom se k dalším složitým otázkám, které by nic v našem tématu nevyřešily: jako jsou například trávicí enzymy, bazický protein, enzymatická aktivita, monosacharidy, glykosidy, glykosidické vazby, vazby O-glykosidové, deriváty sacharidů, peptidoglykany, biosyntéza, štěpení glykosidové vazby v proteoglykanech, ale i genové inženýrství, vyvážená strava, antioxidanty atd. atpod. Jak říkám, problematika je to velmi široká a složitá, nicméně to, co jsem naznačil, však stačí k tomu, abych Vám ukázal, jak hluboce se opět mýlíte... Pokud pak jde o některá přeřeknutí, tak o těch se myslím netřeba bavit, stávají se každému, důležité je, že si diskutující rozumějí, a vědí, co má člověk na mysli... Dle všeho, jste rozuměl tomu, co říká, jinak byste ji neopravoval. Ale to jsou dle mého na rozdíl od Vaší neznalosti detaily... Toto právo na přeřeknutí samozřejmě neupírám ani Vám, stejně jako Vám neupírám právo na přeslechnutí... Stejně tak to platí o některých zažitých, byť dle Vás mylných, jak říkáte, pojmenováních, názvech či termínech, protože tady je vždy rozhodující, pro koho je tato promluva určena... Jistě že víme, co je diletace a volvulus, ale použit byl lidem známý termín torze (ostatně ve svých příručkách i odborných publikacích jej hojně používají sami odborníci i veterináři). Mnohdy tedy není rozhodující použitý výraz či termín, ale potřeba srozumitelnosti a jasnosti. Ale to dodávám jen na okraj tématu... Mohl bych Vám pro zajímavost popsat, jak se v české, ale i západoevropské praxi neanglických mluvčích například vžila chybná výslovnost některých anglických výrazů natolik, že se zde tato chybná výslovnost nakonec stala normou a správná výslovnost je chápána jako chybná... Mohl bych se dále zabývat diagnostikováním a stanovením chybných diagnoz různými veterináři atd. atd., o čemž mám ve svém archívu dostatek podkladů, ale to bych se v argumentaci snížil na Vaši úroveň, což v žádném případě nechci... Vrátím-li se ke krmení psů, což je meritem věci (a nemělo by se na to zapomínat), jedno je jisté: alternativní způsob krmení dle knihy Jak krmit psy zdraví psů nepodlamuje, kdežto průmyslové krmení ano, byť jistě budete tvrdit, že tomu tak není, a budete k tomu používat řadu tzv. vědeckých argumentů či hypotéz, podle nás zcela vyprázdněných obsahů. Propagace průmyslového krmení ze strany veterinářů, na kterém se aktivně také podílíte, tak bude mít dle nás jen jeden jediný důsledek: celá populace psů bude mít dříve či později podlomené zdraví... To je také jediné, čeho se při krmení průmyslovou stravou v budoucnu u psů dosáhne. A že tlak na všechny odpůrce průmyslové stravy bude narůstat, o tom netřeba nikterak pochybovat... Prodejem průmyslového krmení se živí až příliš mnoho firem a lidí, kteří by jinak o svou existenci přišli. A tak si netřeba ničeho namlouvat... A to je také to, oč tu běží. Bohužel ne o zdraví psů. O to jde nám, nikoli Vám, Váš dopis totiž jasně dokládá, že osobně hájíte pouze způsob krmení průmyslovou stravou a zdraví psů je až na posledním místě... Vezmu-li to tedy zgruntu, musím konstatovat, že Váš dopis je "skutečným fiaskem" především pro Vás jako veterináře... Ve své odpovědi se proto nehodlám v žádném případě zabývat Vašimi dalšími uváděnými výhradami, přestože by nebylo obtížné jednu za druhou vyvrátit... Mělo by to však nějaký smysl? Případně si vše budete moci přečíst v knihách, které letos k těmto tématům a problémům chystáme, ale na to jste až příliš zaangažovaným "granulkářem"...Neměl byste u Vámi zmiňovaného roubování stromů zůstat raději Vy, protože v tomto případě by na Vaši propagaci průmyslové stravy pro domácí zvířata nedoplácela domácí zvířata, potažmo psi, kteří jsou v tom skutečně, ale skutečně nevinně... Vaše názory mi, dovolíte-li mi prosím srovnání, v mnohém připomínají názory prezidenta Václava Klause na diskutované změny klimatu... A toho, že byste byl "neoblíbený", jak se v závěru svého dopisu zmiňujete, se vskutku nemusíte obávat, Váš dopis během léta s velkou radostí umístím na čestné místo webové stránky Poradny k alternativnímu krmení psů, kterou pro paní Sehnerovou připravuji. Samozřejmě včetně své odpovědi, případně i se zveřejněním reakce ze strany paní Sehnerové, pakliže se k Vašemu dopisu vyjádří, možná také ne, je totiž otázkou, zda paní Sehnerové bude Váš dopis, poznamenaný tolika odbornými – ale nejen jimi – nedostatky, stát vůbec za to, aby se jím zabývala... Pokud vím, je dost vytížená a na kdejaké "hlouposti" nemá čas.

I já Vám přeji mnoho zdaru ve Vaší práci.

V dokonalé úctě Dr. Jan Hollauer

Odpověď Dr. Špručka na reakci mluvčího paní doktorky:

Vážený pane, "mluvčí paní doktorky"?,

Váš názor je zajisté pozoruhodný, ale nevím, zda je shodný s názorem paní doktorky. Moje kritika k přednášce paní doktorky byla vedená po odborné stránce věcně a tak bych očekával reakci a odpověď spíše od ní. Pokud by přednáška byla pořadatelem vedena profesionálně, byl by čas a prostor i na diskusi a předešli bychom tomuto dopisování. Asi jste si nevšiml, že skoro polovina posluchačů odešla již během přednášky a z těch co zůstali, také ne všichni souhlasili s názory přednášející, která mimochodem většinu předneseného přečetla z papíru a sama přiznala, že některé termíny se jí špatně vyslovují (což může být způsobeno třeba nepochopením samotného termínu). Chápu, že jako graduovaný lingvista a literát mne bezpochyby převyšujete. K pochopení obsahu mého sdělení by však stačilo přečíst ho pozorně. Nemusel byste pak spekulovat o mých názorech na krmení syrovým masem, což jsem nezpochybňoval, ale věděl byste, že mi vadila neodbornost obsahu sdělení. Ve své odpovědi bezdůvodně napadáte celou veterinární obec a to co se vám nehodí, tak převedete na politickou situaci. Jel jsem z Olomouce v dobré víře, že potkám spřízněnou duši v názorech na výživu psů, protože mne zaujal obsah přednášky (krmení syrovým masem), ale jak je vidět, narazil jsem na barieru „vševědění" bez možnosti diskuse a vyjádření se k tématu. Evidentně se považujete za odborníka na výživu psů, na rozdíl od jiných, kteří tomu zasvětili svá studia. Pokud souhlasíte, pokusím se zveřejnit naši korespondenci v časopise Komory veterinárních lékařů Zvěrokruh, aby si celá veterinární obec mohla přečíst váš postoj a názor nejen na téma výživy psů, ale i na odbornou způsobilost veterinárních lékařů ve vašem pojetí.

Závěrem chci jen říci, že přednášející prokázala, že jí chybí triviální odborné vědomosti a na to jsem ji chtěl upozornit jen několika příklady. Výčet dalších konkrétních nedostatků, by byl text na celou stránku. Očekával bych spíše zamyšlení než nevraživou odpověď.

PS: K citaci vaší odpovědi k lysozymu .....lysozym je bazický protein s enzymatickou aktivitou, který štěpí glykosidickou vazbu....... Doplním jen: enzym třídy hydrolas podtřídy glykosidas, specificky štěpí některé glykosidové vazby v proteoglykanech buněčných stěn bakterií a chrání tak organismus před bakteriální infekcí. Baktericidní účinek lysozymu spočívá ve štěpení mureinu, základního stavebního kamene stěny bakteriálních buněk.

Vážený pane, pojem glykosidové vazby neznamená štěpení glukózy (cukru) z potravy, jak jste patrně ve Vašem pojetí pochopil, ale jedná se o složení buněčné stěny bakterií, kterou enzym naruší a tím likviduje nežádoucí bakterie. Doufám, že jsem to vysvětlil dostatečně i pro laiky. Samozřejmě Vám dovoluji opravit případné gramatické chyby, nikoliv však obsah.

S pozdravem MVDr. František Špruček, Ph.D.

Poznámka : Další korespondence již neproběhla. Na celou situaci jsem upozornil pořadatele Medicor Plus.

Sociální chování psů

2010-02-15T13:31:00.000-08:00

Životní strategie

Existuje jen jeden cíl: dlouho žít, pokud možno dost dlouho na to, aby jedinec stihl předat polovinu svých genů příští generaci. Toto je hlavní a univerzální cíl všech živých bytostí na této planetě. Strategií k dosažení tohoto cíle je tolik, kolik je forem života. Odhalili jsme mnohé z nich, ale biologové stále objevují nové druhy. Existuje jen jedna správná životní strategie: prodlužovat život a oddalovat jeho konec, smrt.

Sociální chování psů

Životní strategie

Životních strategií je mnoho a jsou velice pestré. Zachování privilegovaných ras v boji o život se děje podle četných plánů. Jen v rodině psovitých šelem najdeme tři různé strategie: 1 – osamělé predátory (např. lišky) 2 – lovce v rodinných smečkách (např. šakali) 3 – lovce ve velkých smečkách (např. vlci)

Komunikačních vzorů přibývá od 1 do 3. Život ve společenství má svou cenu, někomu se vyplatí, jinému ne. Lišky řeší setkání s jedinci svého druhu za projevů řízených agresí nebo strachem: útokem, obranou a útěkem.

Šakalové jsou trochu jiní a těžko klasifikovatelní. Při setkáních uplatňují tytéž mechanismy, které najdeme u lišek, ale někdy jejich chování obsahuje naprosto odlišná opatření – jako například když si mladá samice ze smečky začne namlouvat cizího samce. Rodiče dávají jasně najevo svůj nesouhlas, a přesto na ně samice nezaútočí ani neuteče. Šakal projevuje kompromisní chování, kterému říkáme submise.

Pozorováním šelem psovitých, které loví ve velkých smečkách, jako je vlk nebo náš pes, zjistíme, že komunikace znamená více než agresi a strach. Zkušený pozorovatel nepochybuje o tom, že mechanismy řídící setkání vlčí smečky jsou zřetelně odlišné od mechanismů, které velí setkání dvou lišek za sporého světla zimního měsíce. Původně byl tento rozdíl popisován tak, že dávají najevo strachovou agresi, aniž by si lidé uvědomili, že žádný tvor nemůže nikdy dát najevo strach a agresi současně. Někdy se používají lidské termíny, například že dávají najevo dominanci či podřízenost, bez plného uvědomění si významu těchto termínů.

Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi.

Strach
To, co nazýváme strachem, je stresová reakce na něco, co je považováno za nebezpečné. Strach obvykle vede k útěku nebo znehybnění a někdy k sublimačnímu chování.

Strach je pravděpodobně vrozený, protože je životně důležitý pro přežití jedince. Bez strachu nepřežije žádný jedinec dostatečně dlouho na to, aby byl schopen se rozmnožit a předat své nebojácné geny potomkům.

Kdy poprvé novorozenec projeví strachem vyvolané chování, to do značné míry závisí na chování typickém pro jeho biologický druh. Je velmi důležité rozeznat rodiče mezi četnými jedinci stejného druhu, stejně jako faktory ohrožující život. Je pravděpodobné, že mládě použije veškerou svou energii, aby se udrželo při životě. Proto se brzy po narození musí vyvíjet účinné obranné systémy.

Jelikož strach vede k útěku, znehybnění, zvukovému projevu strachu nebo sublimační činnosti, je pro jedince důležité, aby byl schopen projevovat v dané situaci nejúčelnější chování. Je životně důležité reagovat na stimuly vyvolávající strach, například na nebezpečí, téměř reflexivně – jakékoliv zaváhání může jedince stát život.

Agrese
Jak ukázal Lorenz v r. 1963, problém tkví v tom, že pojem agrese je špatně chápán. Je to z toho důvodu, že naše etika říká, že být agresivní je špatné. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo agresivní je a někdo pouze projevuje agresivní chování; a zase je zde velký krok od projevování nevyprovokovaného a vyprovokovaného agresivního chování. Ne že by se to nějak lišilo z epistemologického nebo biologického hlediska. Žádné z těchto odvětví se nestará o to, co je správné a co špatné. V běžné řeči ovšem používáme slovo agresivní s negativním významem.

Sociální chování není vrozené, každý jedinec se ho musí během svého života naučit. Proto být sociální znamená stát se sociálním.

Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. To můžeme považovat za definici. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními tvory. My jsme pravděpodobně nejsložitější sociální zvířata, i když mravenci a včely žijí v úžasně komplikovaných společenstvích. Vynalezli jsme slovo, které označuje velmi zvláštní formu společenskosti: altruismus. Znamená nesobecký zájem o blaho druhých.

Pojem altruismus je zajímavý a může nám poskytnout klíč k pochopení skutečné podstaty sociálnosti a k tomu, proč je agrese k sociálnosti nutná. V hrubém slova smyslu projevování altruistického chování znamená projevování sobeckého chování ve složitější podobě – nikoli za účelem získání bezprostřední výhody, nýbrž k dlouhodobějšímu prospěchu. Takové chování je sociální. Je třeba se mu učit, ale lze se mu učit poze tehdy, pokud k němu existuje genetická dispozice.

Agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich. Agresivní chování je motivováno především existencí jedinců téhož druhu, protože ti jsou největšími konkurenty v boji o tytéž základní zdroje. Boj mezi jedinci téhož druhu můžeme pozorovat téměř u všech obratlovců. Nakolik, jak dlouho a jak divoce budou bojovat, závisí na konečném zvážení nebezpečí ve srovnání s užitkem.

Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem neublíží silnými čelistmi a zuby, přestože někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejich výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod.

Omezení agreseBoj zahrnuje jistou míru nebezpečí a může vést k vážnému zranění nebo dokonce smrti. Proto evoluce vykazuje sklony k vyvíjení mechanismů, které omezí intenzitu agresivního chování.

Ritualizace agresivního chování je geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Býci hrabou do země kopyty, ještěrky rozpínají kožní záhyb na hrdlech, koně sklánějí hlavy a pokládají uši, šimpanzi třesou větvemi a řvou, vlci a psi vrčí a zaujímají výhružný postoj.

Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energii. Každá může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal; poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému vítězi by se nemuselo podařit dalšího protivníka a mohl by se stát zranitelným vůči predátorům.

Většina druhů má jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho. Tyto rysy chování signalizují akceptování porážky a bezprostředně zadrží následující agresi. To se děje u mnoha druhů v různých formách a čím společenštější je určitý druh, tím rafinovanější jsou tyto mechanismy. Mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi patří pes a jeho prapředek vlk.

Jak už bylo řečeno výše, sociálnímu chování se jedinec musí učit. Klasickým příkladem je fena žvýkající kost, ke které se blíží malé štěně. Fena varovně zavrčí, štěně to ignoruje a pokračuje směrem ke kosti. Když je téměř na dosah kosti, matka vyskočí jako blesk, chytí štěně za čenich a přitiskne ho k zemi. Štěně zakňučí a uteče. Deset minut nato nastane stejná situace. Tentokrát matka zavrčí a štěně se okamžitě zarazí. Olizuje se, vytáčí zadní nohy do strany a hrabe do vzduchu přední packou. To nazýváme usmiřující chování, protože má za následek zastavení agresivního chování protivníka.

Rysy usmiřujícího chování jsou vzory užívané původně k jiným funkcím. Všechny tyto funkce mají společný kladný aspekt. Štěně provádí stejné pohyby, jaké používá při získávání příjemných věcí od života. Olizování je asociováno se sáním, vytáčení nohou se situací, kdy mu matka olizuje bříško, a hrabání tlapkou do vzduchu se stimulací produkce mléka. A to vše funguje! Matka bude dál žvýkat svou kost a štěně může utéci do bezpečí.

Štěně se naučilo důležité lekci: jak se chovat k silnějším agresivním jedincům svého druhu. Přestože si to vůbec neuvědomilo, absolvovalo první lekci ritualizovaného chování.

Účelem mateřského chování není učit štěňata, jak být agresivní, ale jak se agresi vyhýbat. Účelem matčina chování je připravit štěňata na budoucí život ve smečce. Pokusy svědčí o tom, že štěňata, která vyrůstají bez kontaktu s jinými štěňaty nebo dospělými psy, se nikdy nenaučí celému repertoáru sociálního chování. Fena učí potomstvo kompromisům – jak přežít, když jednáte podle svého a když tak nejednáte.

Rozpoznávání znakových stimulů je nejdůležitějším úkolem mláděte bezprostředně po narození. Udržuje ho to při životě. Kompromis je nejdůležitější lekce, již sociální mládě může získat, když se naučilo základním znakovým stimulům, které zachraňují život. Udržuje schopnost společenského života smečky. To dokázala selekce, protože podporuje jedince, kteří si vytvářejí chování, jež jim umožňuje, aby zůstali spolu.

Učení sociálnímu chování znamená učení kompromisům. Dělat kompromisy znamená někdy získat, co chcete, ale někdy to nezískat. Také to signalizuje: „Já ti teď udělám laskavost, ty mi to oplatíš příště." To značí: „Teď tě nezabiju, protože nemůžu lovit sám."

Sociální zvířata spolu tráví mnoho času a konflikty jsou nevyhnutelné. Proto je pro ně rozumné, aby měla vyvinuty mechanismy, kterými mohou čelit nepřátelskému chování. Omezování agresivního a bojácného chování s pomocí utlumení a ritualizace je bezpečné jen zčásti. Čím je zvíře sociálnější, tím větší nutností jsou účinnější mechanismy. Utlumená agrese je pořád agrese; je to hraní si s ohněm za větrného dne. Tato metoda funguje u méně sociálních nebo méně agresivních zvířat, ale vysoce sociální a agresivní zvířata vyžadují jiné mechanismy.

U sociálních zvířat se díky ontogenezi agrese a strachu vyvíjejí další dva motivační faktory – sociální agrese a sociální strach. Pokud je význam slova agrese „jdi pryč, chcípni, už mě neotravuj", pak význam sociální agrese je „jdi pryč, ale ne příliš daleko nebo na příliš dlouho". Stejně tak sociální strach říká „nebudu tě otravovat, když mi neublížíš", zatímco existenční strach nedovoluje žádný kompromis – „buď ty nebo já".

Dominance a submise Sociální agrese a sociální strach se projevují v situacích tady a teď. Motivují jedince, aby používal určité projevy za účelem dosažení stanoveného cíle. Cílem sociální agrese je mít co největší vliv nebo kontrolu, být hlavní prioritou. Proto je budeme nazývat dominance. Termín dominance již samozřejmě existuje pro vysvětlení sociální organizace některých skupin zvířat.

Dominance = výkon co největšího vlivu nebo kontroly, být co nejvýznačnější. Dominance je nadřazenost, nadvláda, vynikání.

Sociální strach má naopak za cíl řešení hrozivé situace kapitulací. Proto je budeme nazývat submise – další termín, který již existuje pro vysvětlení zvířecího chování.

Submise = vzdát se nebo kapitulovat před vůlí či autoritou druhého, dovolit si být něčemu podřízen. Submise znamená kapitulace, ústupek, vzdání se.

Cílem dominance (sociální agrese) není zničení protivníka, ale jeho ovládnutí. Dominance je obvykle spojena s postavením. Dominantní jedinci mají vysoké postavení a submisivní mají nízké postavení. Termíny postavení a hierarchie jsou proto užívány k vysvětlení sociálních interakcí ve smečce psů nebo vlků.

Vztahy dominance – submise jsou v království zvířat rozšířené a mají u mnoha biologických druhů jisté společné rysy. U psů jsou z větší části původně formovány v agresivních potyčkách. Pokud jeden vyhraje boj, nemusí při příštích příležitostech dojít k dalšímu boji, protože poražený jedinec dá pravděpodobně najevo okamžitou podřízenost. To závisí na schopnosti identifikovat jedince ve smečce. Z toho důvodu Lorenz prohlásil, že agrese je nutným předpokladem pro vytváření indivinduálních svazků.

Není správné se domnívat, že jakmile je jednou ustanoven vztah dominance – submise, neobjevují se již žádné další projevy agrese. Tak tomu není ani u kura domácího ani u šelem psovitých. Hierarchie funguje, protože podřízený jedinec často odejde a dává najevo typické smířlivé chování bez jakýchkoli zřejmých známek strachu. Proto dominantní zvíře prostě jen vyžene podřízené při krmení nebo z žádoucího místa.

Hierarchie v přírodě je často velmi subtilní a pro pozorovatele ji bývá obtížné odhalit. Důvodem této subtilnosti je samotná existence dominance – submise: podřízené zvíře se obvykle vyhýbá setkání, přestože ani dominantní se nesnaží vyhledávat šarvátky.

Strategie submise je moudrá. Místo aby se zvíře zbytečně vysilovalo beznadějným bojem, může být pro něj užitečnější vyčkat. Podřízená zvířata, která používají smířlivé a submisivní chování, jsou často schopna zastínit dominantní jedince a těžit z příležitostí, aby získala přístup k životně důležitým zdrojům. Tím, že projeví submisi, získají rovněž výhody členství ve skupině – především obranu proti soupeřům. To je životně důležité pro biologicky druh pronásledovaný predátory a je to užitečné pro sociální predátory, u nichž může ovládání území znamenat přežití.

Upravila: Bára Sajdoková

ŘEČ PSŮ

Čerpáno z knihy: Řeč psů (Roger Abrantes):

Agresivita
Přibližně ve věku 4-5 týdnů života začnou štěňata projevovat první známky agresivního chování. Všechna nově narozená zvířata jsou sobecká. Když vyrostou, mohou ztratit něco z tohoto egoismu a stávají se sociálními. Vymysleli jsme slovo, které popisuje tento zvláštní aspekt sociální existence: altruismus. Je to nesobecká starost o blaho ostatních. Majitelé psů by měli učit štěňata v co nejútlejším věku akceptovat lidi, psy a jiná zvířata.

Agonistické chování (řecky agon = boj, potyčka)
Jsou všechny formy agresivity, hrozba, strach, uklidňující chování, boj nebo útěk.

Agorafobie (řecky agora = shromažďovací místo, tržiště)
Je chorobný strach z veřejných míst nebo otevřených prostranství.

Alelomimetické chování
Je "nakažlivé" chování – tj. chování, které strhává ostatní, aby dělali totéž. Např. vytí.

Antropomorfismus
Znamená přisuzovat lidské vlastnosti a jednání zvířatům. Majitelé psů často přisuzují svým psům lidské rysy a chování, jako je žárlivost, pocit viny, předvídavost atd. Tyto úvahy však postrádají jakýkoliv faktický podklad.

Cenění zubů
Když pes stahuje pysky dopředu, znamená to, že je agresivní a dominantní. Pokud má při cenění zubů pysky stažené dozadu, je agresivní a submisivní. Cenění zubů je VŽDY známka agresivity.

Defenzivní chování
Je reakce na útok. Často je kombinací podřízeneckého a agresivního chování. Psi vyjadřují defensivní chování, když nemají možnost uniknout.

Děti a psi
Problémy mezi dětmi a psy musí být brány velice vážně a je nutné je okamžitě preventivně řešit. Když je dítě pokousáno psem, je to VŽDY vina dospělých. Pokud si dítě a pes tak očividně nerozumí, důvodem je naše selhání. Dítě nesmí nikdy pykat za neschopnost majitele psa. Pokousané dítě je ostudou pro všechny majitele psů.
Pes nesmí nikdy brát do tlamy hračky dítěte.
Nedovolte dítěti a psovi hrát fotbal.
Vysvětlete dítěti, že nemá před psem utíkat, protože ho bude s největší pravděpodobností pes honit.
Utlumujte všechny pokusy psa na dítě skákat.
Nedovolte dítěti a psovi spát společně v posteli.
Pes a dítě nemají nikdy dostávat společně jídlo.
Vždy projevujte úctu ke všem zvířatům a k životu.

Hra
Hra je vážná činnost. Když hru spojujeme jen s volným časem a koníčky, přehlížíme fakt, že má důležitou roli v životě mladých zvířat. Prostřednictvím hry se štěňata učí "psí jazyk" tím, že si ve styku s příslušníky stejného druhu spojují své a jiné výrazy s chováním, které následuje.

Infantilní chování
Je způsob, jakým se chovají mladí jedinci. Patří sem sací pohyby, mléčný krok, šťouchnutí do bradavky, hravá úklona, hravý výraz, olizování pysků a šťouchání.

Juvenilní chování
Typ chování, který stejně jako infantilní chování pozorujeme u mladých jedinců. Jeho součást je typ chování, které se rozvíjí do určitých funkcí v dospělosti. Běžné rysy juvenilního chování jsou žebrání o potravu a hra.

Neonatální chování
Chování novorozenců. V neonatálním období štěně pouze saje, tráví a spí.

Koprofágie
Chování, které znamená konzumaci svých nebo cizích výkalů. Existuje mnoho teorií, proč to některá zvířata dělají, ale žádná z nich není uspokojivá.

Mrkání
Když pes mrká, projevuje tím přátelství nebo podřízenost.

Podřízenost
Aktivní podřízenost, kdy se pes snaží aktivně uklidnit svého protivníka, například šťoucháním čenichem Pasivní podřízenost, kdy si pes pasivně lehne břichem nahoru a pasivně se nechává očichávat, popřípadě i olizovat.

Pozice krku
Nadřazený pes nese krk zpříma. Podřízený pes sklání krk a současně odvrací zrak od protivníka a přikrčuje se. Odvrácení hlavy a odhalení hrdla znamená přátelskost a je to uklidňující gesto. Když nadřazený pes odhalí hrdlo, ukazuje tím, že přijal podřízení svého protivníka a že nebude dál pokračovat.

Twistový pohyb
Twistové chování je pohyb, který prování pes nebo vlk, když vytočí jednu zadní nohu do strany. Účelem tohoto chování je uklidnit protivníka. Jeho původ je v mateřském chování, když fena obrací štěně tím, že mu čenichem tlačí pod zadní nohu a donutí ho tak nohu vytočit. To je pro štěňata zpočátku asi nepříjmené, ale ihned se to změní v příjemný zážitek, když je matka obrátí a olizuje jim tlusté bříško.

Základy etologie psů

Etologie je nauka o životních projevech a chování zvířat. Pes patří do rodu šelem psovitých (Canis). Příslušníci tohoto rodu žijí v poměrně složitě organizovaných společenstvech – smečkách, a proto mají velmi výrazné sociální cítění. Vztahy uvnitř smečky se řídí určitými pravidly, hierarchie a postavení jednotlivých členů je pevně stanoveno a je potvrzováno a upevňováno pomocí rituálů. Změna může nastat pouze za určitých podmínek. Proto je u psovitých šelem vysoce vyvinuta schopnost komunikace, která jim umožňuje spolupráci při získání potravy (lov na velká zvířata, která by jedinec sám neulovil), obraně teritoria a péči o mláďata.

Ochočení a domestikace

Vlastnosti typické pro zvířata žijící v sociálním společenství (komunikativnost, přizpůsobivost hravost a učenlivost) byly důvodem, pro který člověk začal předka dnešního psa odročovat a posléze i domestikovat.

Ochočení se týká jednotlivce. Je to proces, při němž zvíře, zpravidla mladé, z nějakého důvodu opustí své přirozené prostředí a žije pohromadě s člověkem. Ochočené zvíře se vzhledem ani duševně neodlišuje od příslušníků svého druhu.

Domestikace je proces týkající se populace. Domestikovaná zvířata v zajetí nejen žijí, ale také se v něm rozmnožují po více generací. Dochází ke změnám v morfologii a fyziologii zvířat, která jsou výsledkem jednak přizpůsobení se umělým podmínkám a také výsledkem zásahů člověka, zejména při výběru rodičovských partnerů. Tyto změny jsou dědičné a upevněné.

Vrozené a získané chování psa

Chování je nejvyšší formou biologické adaptace na podmínky vnějšího prostředí. Chování dělíme na vrozené a získané. Chování zvířat je možné rozložit na sled prvků, tzv. aktivit. Čím je aktivita jednodušší a čím jednodušší je podnět, tím je možné snadněji rozlišit, zda jde o aktivitu vrozenou či získanou. Například ucuknutí psa při přišlápnutí tlapky je jednoznačně reakce vrozená (tlak vyvolal úhybný manévr), usednutí na povel je reakce získaná (psovod ji docílil cílevědomým působením na psa), pronásledování a ulovení kořisti nebo sociální projevy jsou směsí reakcí vrozených a získaných (základní schéma je vrozené a jeho intenzita a forma je ovlivněna získanými zkušenostmi).

Vývoj psa od porodu do dospělosti

Vývoj psa od porodu do dospělosti můžeme rozdělit do několika fází. Po vlastním porodu následuje fáze vegetativní, dále fáze přechodná, fáze vtištění, fáze sociability, fáze sociálního uspořádání, fáze uspořádání smečky, puberta a dospělost. Tyto fáze se vzájemně částečně prolínají.

Porod

Při porodu je štěně velice málo vyvinuté, zejména co se týká smyslů. Na svět přichází hluché, slepé a neorientuje se ani čichem. Rozhodujícím orientačním smyslem je pro štěně hmat. Je vybaveno jen několika základními pohyby a zvukovými projevy. Aktivně vyhledává teplo a struk. Ztratí-li kontakt s matkou a případně sourozenci, protestuje pištěním. Tento projev zaktivuje matku, která ho přinese nebo přistrčí do pelechu.

4 Vegetativní fáze (první 2 týdny po porodu)

V této době štěně prakticky pouze spí, pije a vyměšuje. Veškeré vrozené vzorce chování směřují pouze k zachování, nevytváří sociální vztahy.

Přechodná fáze (3. týden po porodu)

V této době dochází u štěňat k otevírání očí, postupně začínají vidět a slyšet a navazují kontakty se sourozenci. Poprvé můžeme pozorovat zájem o sourozence a veškerá aktivita už nesměruje pouze k nalezení struku (štěňata šplhají po matce, objevují se první neobratné pokusy o souboje se sourozenci, zkoumají předměty vložené do pelechu – hračky, lidskou ruku apod.).

Fáze vtištění (4. až 7. týden po porodu)

V této fázi se výrazně zlepšuje schopnost pohybu. Štěňata následují matku i mimo pelech.

V tomto věku je žádoucí, aby měla štěňata dostatečný kontakt s člověkem, aby si ho vtiskla jako příslušníka druhu. Pokud se jim ho nedostane v plné míře, je pravděpodobné, že budou mít později problémy s navazováním kontaktu s člověkem. Vtiskávání se netýká jen příslušníků druhu, ale například i potravy. Štěně, které v tomto věku neochutná syrové maso, ho v dospělosti zpravidla odmítá. Od 4 týdnů věku štěňata používají širokou škálu projevů sociálního chování – vrtění ocáskem, ježení srsti, sklápění uší, pokusy o vrčení, podřízení postoje spod.

Pokud jsou štěňata ve fázi otištění v kontaktu s dospělými psy ti se k nim chovají velice shovívavě.

4 Fáze sociability (8, až 12. týden)

V této době jsou štěňata velice aktivní a zvláště agresivita mezi sourozenci dosahuje vysokého stupně. Naopak vůči dospělým psům se učí štěňata užívat podřízené postoje a tlumit tak agresivní chování vůči sobě. Dospělí psi jsou vůči štěňatům poněkud razantnější a štěňata začínají být omezována na své dosavadní svobodě.

V tomto věku štěňata ochotně přijímají člověka jako partnera při hře a uznávají jeho nadřazenost.

Ačkoliv jsou štěňata velice hravá a podnikavá a měla by už zcela samozřejmě důvěřovat lidem, jsou ještě poměrně významně vázána na matku a domácí prostředí.

Fáze sociálního uspořádání (4. měsíc)

V této fázi se začínají výrazně projevovat rozdíly v temperamentu a sebevědomí mezi jedinci. Dosud společensky rovnocenná štěňata si začínají budovat hierarchii, nejprve mezi sebou a postupně i v širší smečce. Přestože mladí psi mívají svým způsobem výlučné postavení (a to ve smečce jak výhradně psí, tak i ve společenství lidí a psů, zvláště je-li v takovém společenství více než jeden pes), na budoucí místo v hierarchii lze usuzovat podle chování psa již od 3 až 4 měsíců věku. Věk od 12 týdnů je vhodný pro výběr štěněte, zvlášť pokud je určeno k výcviku.

4 Fáze uspořádání smečky (5 až 6 měsíců po porodu)

V tomto věku si pes vytváří pevnou vazbu na smečku (nebo psovoda), upevňuje své postavení a také si ověřuje a fixuje existující řád. Zkušenosti nasbírané v tomto období jsou důležitým vkladem do budoucího života psa.

Vlk žijící v přírodě se v tomto věku učí lovit ve spolupráci se svými rodiči a případně i staršími sourozenci. Pes se analogicky v tomto věku učí spolupracovat s člověkem a podřizovat se jeho vedení. Není důležitý obsah výcviku či výchovy ale je nutný úzký kontakt s člověkem a prvek spolupráce.

Pokud je pes v tomto věku zanedbáván a nedostane příležitost k získávání zkušeností, bude později velmi těžké zjednat nápravu.

Puberta

V období puberty začínají psi vyvíjet sexuální aktivity. Nástup puberty je ovlivněn jak individuálním vývojem psa, tak i plemennou příslušností. Obecně se začátek puberty udává mezi 6. až 7. měsícem věku psa. Menší a přešlechtěná plemena vstupují do tohoto období dříve než plemena velká, primitivní nebo s podílem vlčí krve.

4 Dospělost

V dospělostí jsou poměry ve vlčích a psích smečkách z hlediska sociálního postavení, potažmo chování jejich členů, různé.

Ve vlčích smečkách je hodnostní postavení poměrně složité a vztahy jednotlivých členů jsou pevně stanoveny. Vztahy podřízený – nadřízený vedou ve dvou liniích, zvlášť mezi psy a zvlášť mezi fenami. Absolutním vůdcem je vlk, tzv. samec alfa, kterému jsou podřízeni všichni samci ve smečce, tzv. jedinci beta a gama. Samice alfa je podřízena samci alfa a jí jsou podřízeny ostatní samice ve smečce. Nadřízení alfa jedinci (zejména samec) sice přijímají projevy podřízenosti od psů i fen, ale v zásadě jak pes alfa, tak fena alfa kontrolují vztahy zejména mezi příslušníky svého pohlaví. Štěňata jsou podřízena dospělým jedincům alfa, beta i gama. Na nejnižší příčce společenského uspoř dání jsou jedinci omega. Tito jedinci jsou prakticky bezprávní (bez ohledu na pohlaví), např. jsou nemilosrdně odháněni od krmení v době nouze. Samec alfa si hlídá svoje postavení zejména vůči jedincům beta, kteří mu stojí nejblíž, V zárodku tlumí agresivní projevy nejen vůči sobě, ale i vůči níže postaveným členům smečky. Fena alfa kontroluje feny zvláště v období rozmnožování, aby si žádná z podřízených fen nezaložila rodinu. Pokud k tomu dojde, nezřídka vrh takové feny zlikviduje.

Psí smečka je uspořádána poněkud jinak a postavení jednotlivých členů do jisté míry ovlivňuje i člověk. Vztahy podřízený – nadřízený jsou v jedné linii bez ohledu na pohlaví. Alfa jedincem bývá často fena, zvláště pokud je start Mláďata jsou nejníže postavenými členy smečky. Člověk mívá v psí smeče obvykle pozici super alfa, postavení, které by žádný pes neměl ohrozit. Zřídka se najde pes tak sebevědomý, že se pokusí na tuto pozici zaútočit. Častěji s člověk svým nejistým jednáním dostane do pozice tzv. pouhá alfa a pak může dojít ke střetu. Na rozdíl od vlka věkem dospělý pes zůstává duševně nezraj (což je znak domestikace), a proto se člověku podřizuje velice ochotně. Ve vlčí smečce by si člověk vůdčí postavení nezískal tak snadno a musel by si ho neustále upevňovat.

Psovod vlastnící dva psy se ocitá v situaci vůdce smečky. Pokud není jede ze psů výrazně submisivní, to znamená že nezaujme podřízenou pozici prakticky dobrovolně, budou oba psi soupeřit o pozice a přízeň psovod; Vhodným přístupem může psovod docílit rovnocenného postavení obou psů. Naopak nespravedlnostmi nebo střídavým protežováním jednoho či druhého psa výrazně přispěje k neustálým šarvátkám mezi psy.

Etogram psa

Etogram psa představuje souhrn funkčních okruhů vrozeného chování psa. Mezi nejdůležitější okruhy patří: lovecké chování, obranné chování, sexuální chování a sociální chování.

Lovecké chování

Tento funkční okruh byl domestikací psa zasažen snad nejvíce. Nejenže pes je od útlého mládí ovlivňován ve svém loveckém chování (nesmí honit zvěř nesmí si všímat domácí drůbeže apod.), ale už samotný dědičný základ loveckého chování je dlouhodobým šlechtěním zasažen a tyto změny jsou dědičné upevněny. U některých plemen je lovecký pud silně utlumen, u některých je lovecké chování modifikováno (např. vystavování u ohařů, štvaní bez přiblížení ke kořisti u chrtů) nebo přesměrováno (specializace na pernatou zvěř).

Lovecké chování směřuje k zajištění potravy pro jedince i smečku.

Obranné chování

Obranné chování se týká zejména teritoria. Naprostá většina psů bez ohledu na plemeno má silně zachovaný smysl pro obranu teritoria. I velmi drobný pes se proto zpravidla pokouší bránit své teritorium i proti podstatně většímu vetřelci.

Sexuální chování

Sexuální chování směřuje k produkci potomků a tím k zachování rodu. Patří sem výběr partnera, páření a péče o mláďata. Do všech těchto činností psovi výrazně zasahuje člověk.

Sociální chování

Do tohoto funkčního okruhu patří veškeré projevy a aktivity, které upevňují a upravují vztahy a spolupráci uvnitř smečky.

Umění rozeznat a schopnost posoudit signály, které pes dává, je pro psovoda nesmírně důležité. I v případě, že pes slouží jako společník, jsou k bezkonfliktnímu soužití nutné základní znalosti projevů psa. Pokud má pes vykonávat často velice náročné činnosti, ke kterým směřuje výcvik, a kvalitně spolupracovat se psovodem, musí vzájemný vztah psa a psovoda fungovat naprosto perfektně. Toho však bez znalosti sociálních projevů psa dosáhnout nelze.

Nejdůležitější sociální projevy psa jsou: teritoriální chování, udržování individuální vzdálenosti, udržování maximální vzdálenosti, udržování hierarchického uspořádání, agresivní chování, imponování, protestní chování, podřízené chování, přátelský kontakt a neutrální kontakt.

Teritoriální chování

Vlci v přirozeném prostředí volné přírody, zvláště v době rozmnožování, si velmi intenzívně brání svoje teritorium. To lze rozdělit na tři okruhy: domov I. řádu (doupě), domov II. řádu (bezprostřední okolí) a potravní revír (jeho velikost kolísá podle místních podmínek).

Teritoriální chování zůstalo zachováno i u psa, ovšem omezuje se zejména na domov I. a II. řádu. Teritoriální agresivitu uplatňuje pes jak vůči příslušníkům svého druhu, tak vůči lidem. Obrana teritoria ("hlídání") bylo patrně jedním z prvních způsobů využití psa. Intenzita těchto projevů je závislá na plemenu a výcviku. Ve svém teritoriu projevuje pes podstatně vyšší sebevědomí, než jaké by projevoval na území neutrálním. V tomto případě je ochoten napadnout i protivníka objektivně silnějšího. Pokud je tímto protivníkem pes, zpravidla ustupuje, v okamžiku, kdy se "vetřelec" ocitne za hranicí teritoria, "obránce" se stáhne. Pokud tak neučiní, dojde zpravidla k fyzickému střetu.

I pes si značkuje širší revír, který si však obvykle nebrání. Známé značkování močením a trusem má proto význam informativní ("byl jsem tady"). Často je značkování močením a trusem u sebevědomých jedinců doprovázeno hrabáním (mezi prsty jsou uloženy pachové žlázy takže tímto způsobem pes zanechává další výrazný pachový otisk).

Udržování individuální vzdálenosti

Každý jedinec si v rámci smečky brání jakési "soukromé teritorium", jeho porušení ostatními členy smečky (včetně člověka) je pociťováno jako porušení pravidel. Čím vyšší postavení má jedinec ve smečce, tím větší udržuje obvykl individuální vzdálenost. Podle udržování individuální vzdálenosti např. při oč počinku lze usuzovat na postavení jednotlivých členů smečky. Výlučné (část vyvýšené a nejpohodlnější) místo zaujímá nejvýše postavený jedinec.Čím větší jsou rozdíly mezi psy, tím větší je fyzický odstup. Jsou-li např. dva psi v domácnosti téměř nebo zcela rovnocenní, mohou spolu sdílet boudu neb podlážku, ale i tak leží zpravidla každý zvlášť.

Pokud si člověk připustí psa příliš k tělu, např. dovolí-li mu spát v postel může se připravit o své postavení super alfy. Může pak dojít k tomu, že pes svého majitele napadne a pokusí se převzít vyšší postavení.

K překonání hranic individuální vzdálenosti slouží rituály (výzva ke hře, sexuální výzva, seznamovací chování). Z povinnosti dodržovat individuální vzdálenost jsou do určitého věku vyjmuta štěňata. Je zajímavé, že nedodržen individuální vzdálenosti (narušení soukromí) ze strany výše postaveného jedince dává v tomto případě níže postavenému členu smečky právo protest a agrese vůči narušiteli, která v tomto případě není výše postaveným jedince trestána.

Udržování hierarchického uspořádání

Hierarchické uspořádání (hodnostní pořadí) je určeno jak v klasické psí smečce, tak ve společenství jednoho či několika lidí a jednoho nebo více ps1 nebo také ve dvojici psovod – pes. Psovod má usnadněno zaujmout vyšší postavení, protože pes obvykle respektuje biologickou nadřazenost (tento jev není nijak ojedinělý, vyskytuje se i mezi divoce žijícími druhy zvířat) Přesto může dojít k situaci, kdy se pes postaví výše než člověk, ať už zaujmi pozici absolutního vůdce nebo hodnostně "přeskočí" některého člena rodiny. V takovém případě je vždy na vině člověk. Pes zaujímá jen takové postaveni jaké mu člověk dovolí zaujmout. Psovod může velice výrazně ovlivnit vztah mezi svými psy. Spravedlivým jednáním, při němž se vyvaruje upřednostňován jednoho psa na úkor druhého, lze u přibližně stejně sebevědomých jedinců dosáhnout jejich rovnocenného postavení. Takoví jedinci se bud' vzájemně respektují ve všech ohledech, nebo častěji při různých příležitostech s v privilegovaném postavení střídají. Například jeden pes uplatňuje přednosti právo na sport, druhý má výsadu zaujmout postavení blíže u psovoda při chův u nohy spod.

Hodnostní odstup jak mezi psy, tak mezi psem a psovodem může kolísat. Prvním a nejčastějším příznakem zmenšení hodnostního odstupu mezi psem a psovodem bývá neposlušnost psa. Takovou situaci způsobí zpravidla psovo svou nejistotou nebo nedůsledností.

Agresivní chování

Agresivita je důležitá emoce pro zachování druhu. Agresivita spouští agresivní chování – útok. Rozeznáváme agresivní chování tlumené a netlumené.

Netlumené agresivní chování se vyskytuje poměrně zřídka a dochází k němu v extrémních situacích. Ve smečce nikdy nevypukne náhle, vždy mu předchází období drobných konfliktů, která vystupňují napětí a těsně před útokem pes výrazně hrozí. Nejdůležitějším signálem, který předchází vlastnímu útoku, je upřený pohled protivníkovi do tváře (pes protivníka "fixuje" očima), vyceněné zuby a zježená srst, zejména na hřbetě. Podle sebevědomí psa v daném okamžiku (agrese obranná nebo útočná) mohou být ušní boltce vzpřímené dopředu nebo položené vzad, ústní koutky široce roztažené nebo skleslé dolů, ale na samotném faktu agrese to nic nemění.

Tlumená agresivita je podstatně častější než netlumené agresivní chování. Její projevy sahají od běžných bitek mezi psy na neutrálním území, které mají rozhodnout o okamžitém vzájemném postavení (krátké zákusy po nichž následuje rychlé puštění, snaha útočit shora, hlučnost při boji a minimum zranění), až po rituální projevy, jako je například chytání za nos. Tlumená agresivita nahrazuje skutečný boj tam, kde ho není nezbytně třeba a je jedním z opatření, které šetří energii a zdraví jedince a pomáhá k zachování druhu.

Imponování

Imponování se objevuje v okamžiku, kdy se setkávají jedinci, jejichž sociální postavení je nejisté. Imponující pes demonstruje svoji sílu. Toto chování na rozdíl od hrozby nepředchází útoku, i když v případě dvou sebevědomých jedinců může na hrozby a posléze bitku dobít.

Imponující pes stojí nebo obchází druhého psa se zdviženým ocasem, hlavu drží vzhůru, uši vztyčené a nasměrované kupředu. Dívá se před sebe do dálky a pečlivě dbá, aby nehleděl na druhého psa. Může mít rovněž zježenou srst a může tlumeně vrčet. Od hrozby se imponování liší hlavně tím, že imponující psi na sebe nikdy nehledí přímo a v žádném případě nekrčí pysky a neukazují zuby.

Imponující chování používá pes tehdy, pokud sociální postavení druhého jedince je blízko jeho vlastnímu. Proto pes obvykle neimponuje štěňatům nebo výrazně menším psům. Takto někdy dochází ke groteskním situacím, kdy např. novofoundlandský pes přehlíží hystericky rozzlobeného trpasličího pinče nebo ho lhostejným pohybem tlapy převalí na záda (jako by to udělal za stejné situace štěněti).

Protestní chování

Protestní chování je užíváno zejména níže postavenými jedinci bud' jako odpověď na nevhodné chování jiného (výše postaveného) psa, anebo ho využívají velmi nízko postavení jedinci jako první předzvěst sociální expanze. V takovém případě sami vyhledávají situace, které je opravňují k protestu.

Protestující pes zaujímá pokornou pozici, ale hlavu stáčí k obtěžujícímu nadřízenému otevírá tlamu dokořán a ukazuje zuby. Nekrčí však pysky a neurčí. Pokud partner nevezme protest na vědomí, protestující pes se brání kousáním. Přitom však zpravidla kňučí nebo zakvílí. Nadřízení psi až na malé výjimky takovýto útok netrestají.

Protestní chování označujeme také jako obrannou hrozbu, není však projevem strachu. Jejím účelem není vyvolat konflikt, ale zamezit nežádoucímu chování partnera.

Podřízené chování

Účelem podřízeného pokorného chování je tlumení agresivity. Obvykle hod užívá podřízený jedinec vůči nadřízenému, ale i sociálně výše postavený člene smečky tlumí pokorným chováním protestní agresivitu níže postaveného partnera. Pokorné gesto může použít i sebevědomý jedinec zároveň s imponujícím chováním, aby tak zabránil útoku ze strachu (takový pes stojí v imponujícím postoji, ale nehledí před sebe, nýbrž odvrací hlavu a nastavuje krk ze strany, nikoliv hrdlo jako podřizující se pes).

Do kolekce podřízeného chování patří také smířlivá gesta. Nejvýznamnější je zdvihání tlapky. Opět ho mohou použít jak podřízení, tak nadřízení jedinci (u nadřízených jedinců se takové gesto označuje jako uklidňující). Pes při tomto gestu zvedá tlapku a natahuje ji k partnerovi, Nadřazení psi mají obvykle snahu položit tlapku podřízenému psovi na bok. Dalším gestem z repertoáru podřízeného chování a z hlediska psovoda důležitým indikačním znakem je olizování. Snaha olíznout partnerovi (psovi nebo člověku) ústa nebij obličej, je jednoznačně přátelské a podřízené gesto. Už samotné vysunuti jazyka z tlamy, i když je pes třeba odvrácen, je důležitý signál při navazování kontaktu, zvláště s dospělým psem. V okamžiku, kdy se dosud rezervovaný pes začne (zvláště při pochvale) olizovat, je to jasný signál, že se podřídí a naváže s novým psovodem kontakt.

Velmi výraznými a důležitými soubory v repertoáru podřízeného chování je pasívní a aktivní podřízení. Pasívní podřízení je velmi účinný mechanizmus tlumící agresivitu nadřízeného jedince. Podle závažnosti situace a podle stupně sociálního rozdílu mezi zúčastněnými je i intenzita projevu pasivního podřízení různá. Od prostého odvrácení pohledu a stažení ocasu mezi nohy až po přel valení na záda, nastavení břicha spojené se strnulostí a často i pomočením (pomočení je reminiscencí na chování štěňat vyprazdňujících se během masáže břicha a análního otvoru při ošetřování matkou v útlém věku). Aktivní pod řízení (výzva ke hře) je vyjádřením touhy po co nejpřátelštějším kontaktu Není odpovědí na hrozbu, ale naopak je užíváno k vyvolání přátelské aktivit netečného partnera. Výrazy aktivního podřízení jsou jak hlasové (poštěkávání nebo vzrušené pískání, tak i pomocí gestikulace (snižování přední části těla s rozhozenými předními končetinami, naklánění hlavy na stranu a horlím mávání ocasem). Výzvou ke hře může být hraný útok, pohyby z repertoáru loveckého chování, plížení apod. Pro tyto projevy jsou charakteristické pře hnané a prudké pohyby, hlučnost, vrtění ocasem, případně celou zadní část těla. Rituál zdravení a výzvy ke hře také pomáhá k překonání hranice individuální vzdálenosti, aniž by došlo k protestu. Výrazy výzvy ke hře může použít i nadřízený jedinec k vyprovokování hry nebo při dvoření feně.

Přátelský kontakt

Přátelský kontakt je chování, u kterého jsou projevy podřízenost a nadřízenosti zcela potlačeny. Utužuje vztahy ve smečce. Projevuje se tzv. komfortním chováním, tj. péčí o srst partnera a olizováním zejména uší. Jedinec, kterému je takto pozornost projevována, ji obvykle zdánlivě ignoruje.

Neutrální kontakt

Dochází k němu v situacích, kdy se stýkají psi, kteří nepatří do uceleného společenství (smečky), ale znají se. Např. na cvičišti, v parku apod. Je charakterizován krátkým očicháváním zpravidla obličeje a uší, posléze i genitálu. Pouze sociálně nejistí nebo bázliví jedinci vykazují podřízené postoje.

Hra

Hra je typickým projevem zejména štěňat, dospělí psi si však rovněž často hrají. U štěňat má hra zejména význam jako příprava a trénink na běžné činnosti, zatímco dospělí psi mají zájem jen o určité hry a za určitých okolností. Nebude si hrát pes, který není v dobré psychické kondici (např. je vystrašený, rozzlobený) nebo je fyzicky indisponován (je unavený, má hlad). Pro hru je obecně příznačné experimentování, pes zkoumá vlastnosti předmětu nebo reakce partnera, se který'm si hraje. Hry můžeme rozdělit na solitární, náhražkové a sociální.

Solitární hry jsou hry bez partnera, pes si hraje s předmětem. U psů jsou méně časté, jako srnečkové zvíře preferuje hru s partnerem. Tyto hry se rekrutují z okruhu loveckého chování a předmět nahrazuje kořist.

K náhražkovým hrám se pes uchyluje v případě, že partnera nemá je sám a nudí se. Nejtypičtější je známé honění se za vlastním ocasem.

V případě sociálních her musí být přítomni minimálně dva jedinci. Výzva ke hře se projevuje širokou škálou gest od drobných hopsavých poskoků vrtění ocasu a sklánění přední části těla k zemi až po hravý útok.

Emoce (pocity)

Stejně jako člověk je i pes schopen prožívat různé emoce (strach, hněv, zuřivost, radost, náklonnost apod.). Emoce dělíme na kladné (libé, příjemné) a záporné (nelibé, nepříjemné) a dále na krátkodobé a déletrvající, Krátkodobé trvají několik sekund až minut. Bývají velmi výrazně projevované a snadno proměnlivé. Déletrvající trvají několik hodin až dnů, Pomalu se mění a hůře se určují. V případě déletrvající emoce je třeba pečlivě zvážit všechny okolnosti. Psi při změně psovoda nebo prostředí mohou být emočně naladěni určitým směrem, takže normálně vyrovnaný pes se může jevit jako melancholický či plachý nebo naopak agresivní..

Projevy emocí jsou různorodé. Strach může pes vyjadřovat aktivním nebo pasivním způsobem. Při pasivním způsobu pes znehybní, často v pozici připomínající podřízenost, má-li pes čas ji zaujmout. Od projevu pasivní podřízenosti se projevy strachu liší hlavně absencí nastavování břicha a hrdla, protože pasívní podřízeností pes blokuje případné agresivní jednání jiného psa (nebo i člověka), při projevech strachu pes agresi předpokládá. Proto se snaží zaujmout pozici vleže na břiše, zranitelné partie má přitisknuté k zemi, nebo se aspoň přikrčí. Při aktivním způsobu pes uhýbá, utíká nebo útočí. Strach je okamžitá reakce na bezprostřední hrozbu.

Úzkost je emoce bez přímé příčiny a trvá zpravidla dlouhodobě. Projevuje se plachostí a nejistotou a konkrétní příčina nemusí být jasná.

Radost projevuje pes při hře, vítání pána apod. Pes se natahuje, hlavu zvedá směrem k partnerovi pokládá uši k hlavě, vrtí ocasem. Je popisován i "úsměv psa", kdy pes otvírá tlamu a zvedá (nikoliv krčí) horní pysk. Pes může radost projevovat rovněž pobíháním, poštěkáváním, výzvou ke hře apod.

Náklonnost udržuje vztahy mezi členy smečky a charakterizuje také vztah psa k majiteli nebo psovodovi. Náklonnosti chybí rys altruismu (sebeobětování), nikdy proto nepřekoná pud sebezáchovy. Pokud někdy dochází ke zranění nebo úmrtí psa při obraně psovoda, je to proto, že pes nedokáže posoudit následky. Jedná tak, jak mu bylo vštípeno při výcviku, kde pes z modelových situací vychází pravidelně jako vítěz.

Agresivita je emoce, která spouští agresivní chování. Může být útočná nebo obranná. Jejím projevem je vrčení, ohrnování pysků, pohled upřený do tváře protivníka, snaha opticky se zvětšit (zdvižený ocas, zježená srst).

Od agresivity je nutné odlišit loveckou náruživost, která se projevuje štěkáním psa, kňučením, tlama se otvírá do široka bez ohrnování pysků, pes se snaží o aktivní pohyb vpřed (směrem ke kořisti) nebo aspoň přešlapuje na místě.

Laboratorní testy v dermatologii

2010-02-15T13:30:00.001-08:00

Laboratorní testy v dermatologii

a. vzorky zkůže, srsti (cytologie, paraziti, bakterie aj.)
b. vzorky zkrve (biochemie, krevní obraz, imunologie aj.)
c. ostatní vzorky (koprologické vyšetření, histologie aj.)

Laboratorní testy v dermatologii

•a. vzorky z kůže, srsti (cytologie, paraziti, bakterie aj.)

•b. vzorky z krve (biochemie, krevní obraz, imunologie aj.)

•c. ostatní vzorky (koprologické vyšetření, histologie aj.)

•A. Rychlé laboratorní testy (do několika minut):

•1. vyšetření Woodovou lampou (dermatophytosa-mikrosporon,trichophyton canis)

•2. kožní seškrab – nativní, barvený DQ, digesce KOH

•3. lepící páska – nativní, barvený DQ

•4. otiskový preparát - podložní sklíčko – NP, DQ

- lepící páska – NP, DQ

•5. vyčesávání chlupů, srsti

•6. koprologické vyšetření

•7. vytržení chlupů (mikroskopie)

Střednědobé laboratorní testy (během několika hodin):

•1. vyšetření krve – krevní obraz, biochemie

•2. endokrinologické testy – TSH, ACTH, stimulační test s nízkou dávkou dexametazonu, stimulační test s vysokou dávkou dexametazonu, T4 aj.

Laboratorní testy s výsledkem za několik dnÍ

•1. bakteriologické vyšetření a citlivost na ATB

•2. DTM test

•3. histologie – biopsie (imunohistochemie)

•4. alergendiagnostika – alerg. testy

•5. imunologické testy (v případech jedná-li se o idiopatické rekurentní dermatitidy)

•- identifikace povrchových receptorů subpopulace lymfocytů

•- test na buněčnou imunitu - fagocytóza

- chemiluminiscence

•- test aktivity lymfocytů – test blastické transformace po stimulaci mitogeny

•- stanovení protilátek

•- stanovení cirkulujících imunokomplexů

•- stanovení komplementů

•- stanovení lysozymu

Jaké možnosti nám nabízí DNA testy u našich psů?

2010-02-15T13:29:00.001-08:00

Každým dnem rostou naše vědomosti o dědičných chorobách, výzkumné laboratoře zjišťují nové poznatky o DNA. Tento článek je shrnutím současných možností, které mohou zejména chovatelům, ale i majitelům psů ve spolupráci s veterináři usnadnit léčení, vytváření chovatelských programů a sledování zdraví populace psa domácího.

Jaké možnosti nám nabízí DNA testy u našich psů?

Každým dnem rostou naše vědomosti o dědičných chorobách, výzkumné laboratoře zjišťují nové poznatky o DNA. Tento článek je shrnutím současných možností, které mohou zejména chovatelům, ale i majitelům psů ve spolupráci s veterináři usnadnit léčení, vytváření chovatelských programů a sledování zdraví populace psa domácího.

Test DNA je možné provádět již v raném věku psa ± 10 týdnů, aniž by to pro něj znamenalo jakékoliv nebezpečí. Jedná se jen o malé množství krve, a to ± 0,5 ml. Z krve je izolována DNA a určen genetický profil jedince. Další pokrok v DNA testech onemocnění psů. Jak je genetická informace přenášen z jedné generace na druhou? Kde je tato genetická informace uložena? Proč různí chovatelé mají ve svých chovech různé obdoby téže nemoci? To je jen pár otázek, které si kladou chovatelé, majitelé domácích mazlíčků a veterináři. Odpovědi na podobné otázky jsou základem vytváření chovatelských programů, které mají pomoci omezit výskyt četných genetických vad, se kterými se dnes setkáváme.

Představujeme také zcela nový DNA test pro psy – C128 – pro barvu srsti a barvu nosu.

Health Gene Laboratory s hrdostí oznamuje stanovení nového DNA testu pro barvu srsti a nosu. S použitím nejnovějších DNA testovacích procedur je naše laboratoř schopna stanovit genetický základ barev srsti a nosu, stejně tak jako barev přenášených /hnědá, černá nebo červená/ pro řadu plemen.

Co to znamená pro chovatele? Znalost barev, které přenáší otec a matka vrhu je základem pro výběr nejlepšího partnera pro váš chovatelský program co se týče možností barev vašich budoucích štěňat. Tato informace také může být klíčová pro ty chovatele, kteří své vrhy registrují a chtějí si zajistit u svých vrhů standardem požadovaná zbarvení.

Testy DNA

V současnosti je rozpoznáváno kolem 400 dědičných vad u psů, definovaných na základech kvantitativních, funkcionálních nebo strukturálních defektů v určitých proteinech nebo vzorcích. Genetické vady jsou způsobené chromozomálními alternacemi nebo genovými mutacemi. Přímé rozpoznání spouštěcích mutací je určující pro určení přenašečů. Výsledek DNA testu je nezávislý na věku zvířete, takže tento test může být proveden kdykoliv. DNA je téměř neměnná a k jejímu testu stačí velmi malý počet vzorků.

Health Gene Corp. Je hlavní diagnostickou a výzkumnou laboratoří, která se zabývá testy DNA pro genetická a infekční onemocnění psů. Health Gene nabízí širokou škálu DNA testů pro přímé odhalení následujících genetických vad a symptomů:

C128 Canine Coat and Nose Color Test – Test barev srsti a nosu

C116 Canine Congenital Stationary Night Blindness – Kongenitální noční slepota (CNBS)

C136 Canine Cyclic Neutropenia (Gray Collie Syndrome) – Buněčné onemocnění zv. syndrom líných leukocytů. Porucha adheze.

C126 Canine Cystinuria – Cystinurie. Dědičné onemocnění ledvin

C101 Canine DNA Parentage – Test paternity. Ověření původu.

C118 Canine Globoid Cell Leukodystrophy – Globoidní leukodystrofie, galaktosylceramidová lipidóza, Autosomální onemocnění Cairn a WWW teriérů -

C132 Canine GM1 Gangliosidosis – Gangliosidosa, dědičná porucha metabolismu

C114 Canine Hemophilia B – Hemofilie, dědičné onemocnění srážlivosti krve.

C120 Canine Leukocyte Adhesion Deficiency – Dědičné onemocnění obranyschopnosti červených krvinek

C134 Canine Mask Test – Test dědičnosti černých masek (Afgánský chrt, Francouzský buldoček, Německá doga, Greyhound, Whippet)

C112 Canine Muscular Dystrophy – Svalová dystrofie, dědičně podmíněná ochablost svalů

C124Canine Myotonia Congenita – Kongenitální myotonie. Dědičně podmíněné onemocnění vývoje svalstva

C110 Canine Narcolepcy – Narkolepsie. Chorobné upadání do spánku (popsáno u dobrmanů)

C106 Canine Phosphofructokinase Deficienty – Dědičná porucha metabolismu cukru.

C104 Canine Progressive Retinal Atrophy – Progresivní retinální atrofie. Dědičná vada sítnice oka.

C108 Canine Pyruvate Kinase Deficienty – Dědičné onemocnění krvetvorby.

C130 Congenital Hypothyroidism with Goiter – Kongenitální hypotyreóza. Dědičné autoimunitní onemocnění štítné žlázy.

C140 Black Hair Follicular Dysplasia – Dědičné onemocnění vlasových cibulek černých chlupů.

C142 Canine Multidrug Sensitivity Test (MDR1 Gene) – Test citlivosti psů na různé léky.

Pozn. Pro severská plemena se zejména doporučují testy č. C104 a C130, a samozřejmě stejně jako pro všechna ostatní plemena i C101 – ověření původu.

Finanční ohodnocení veterinárního lékaře, prodej veterinárních praxí a management veterinární činnosti

2010-02-15T13:27:00.001-08:00

F. ŠPRUČEK, F. ŠPRUČEK ml., D. ŠPRUČEK

Klinika pro psy a kočky, Olomouc

SOUHRN

F. Špruček, F.Špruček, ml. D. Špruček. Management veterinární činnosti, finanční ohodnocení veterinárního lékaře a prodej veterinárních praxí. V článku jsou uvedeny zdroje zisku veterinárního lékaře, způsoby prodeje praxí a význam goodwillu při prodeji. Vlivy, rozhodující o úspěšnosti veterinárních praxí, cenotvorba a strategie řízení.

Úvod:

Profitabilitu (ziskovost) není možné hodnotit pouze na základě údajů z fakturace, tedy absolutně či procentuálně vyjádřené dosažené marže. Ke komplexnímu vyhodnocení pomáhá i celá řada dalších ukazatelů vycházejících z jiných datových zdrojů. Aplikace pro hodnocení profitability je založená na postupném výpočtu hrubého zisku a analýze jeho tvorby. Výnosově tam spadají veškeré realizované tržby za zboží, pronájmy, veterinární služby apod.), nákladově tam vstupují náklady na koupené zboží, léky, odpisy pronajatých přístrojů, náklady na spotřebovaný materiál, ale také náklady na servisní služby apod. Díky přesné alokaci všech nákladových položek lze objektivně vyhodnotit profitabiltu.

Finanční ohodnocení veterinárního lékaře:

1. Výkon veterinárního lékaře - první zdroj profitu (zisku)¹. Zahrnuje poskytování léčebné, preventivní, diagnostické, laboratorní a poradenské činnosti. Na vlastní veterinární činnost počítáme 20 – 25% z celkového příjmu (např. průměrná veterinární praxe v ČR s obratem 1mil. Kč/rok činí příjem 200 – 250 000 Kč tj. první zdroj zisku veterinárního lékaře tab. 1).

2. Management veterinární činnosti – druhý zdroj profitu. Veterinární lékař podstupuje rizika investic, dohlíží na způsob poskytování služeb (tj. vedení odborné, personální a organizační), má zodpovědnost za provoz, vnitřní komunikaci, časový rozvrh a využívání pracovní doby – rozpis úkolů, účtování, hlášení, telefonní styk apod. Zvažuje svá rozhodnutí, má finanční zodpovědnost za fungování praxe a úroveň poskytované péče. Kompenzace této činnosti činí 3 % z celkového příjmu, což je 30 000 Kč/rok – tj. druhý zdroj profitu. Návratnost má přímé spojení s HODNOTOU PRAXE (HP), která je odvozena přímo úměrně od profitu (zisku). Průměrná hodnota malé praxe tj. hodnota, za kterou se praxe prodává, by měla být 4,3 násobek průměrného ročního profitu (tj. zisku před zdaněním) nebo 0,7 – 0,8 násobek obratu za rok. Ve smíšené (velké) praxi 3 násobek ročního zisku před zdaněním nebo 1/3 ročního obratu (tab. 2).

3. Návratnost investic – třetí zdroj profitu. Zhodnocení rizik – finanční management. Jeli hodnota praxe 300 000 Kč. (smíšená praxe), tak 12 % je 36 000 Kč. To je částka, kterou musíme z praxe dostat jako kompenzaci za podstoupená rizika. Pokud budeme uvažovat o 20% zhodnocení rizik, dostaneme se na 60 000 Kč (při předpokladu ročního obratu 1 mil. Kč). Při předpokládané hodnotě malé praxe (hmotný majetek bez pozemků a budov) 700 000 Kč je 12 % 84 000 Kč a 20 % činí zhodnocení 140 000 Kč tj. třetí zdroj profitu

4. Vlastnictví budovy a pozemku – čtvrtý zdroj profitu. Osobní vlastnictví budov (veterinární praxe) a pozemků. Při plánování výstavby kliniky je nutné vypracování filozofie strategie podnikání, umístění kliniky, přístupové cesty, parkování apod. Musíme zvažovat platbu nájmu (při vlastnictví platíme sami sobě. (pozn. v podmínkách ČR je to pomyslné, vlastník budovy platí daň z nemovitosti, provádí drobné opravy, odpis 30 roků). V případě nájmu platíme vlastníkovi 10 – 12 % ročně z ceny pozemku a budov. Je to individuální příjem veterináři (vlastníku nemovitosti). Pokud je veterinární lékař majitelem, činí tento příjem 200 – 240 000 Kč/rok tj. čtvrtý zdroj profitu

POKUD VETERINÁRNÍ PRAXE NEVYKAZUJE ZISK, NELZE STANOVIT JEJÍ REÁLNOU CENU PŘI PRODEJI (Pozn. Cena se dá stanovit pouze oceněním majetku firmy (veterinární praxe)

Tab. 1 - Celkový zisk pro veterinárního lékaře, který vlastní a provozuje praxi (příklad: obrat veterinární praxe 1 mil. Kč/rok).

Položky č. 1 – 4 tvořící zisk (profit)	Zisk v % z celkového obratu	Celkový zisk v Kč/rok	Jednotlivé příjmy
1. Práce veterinárního lékaře	20 – 25	200 – 250 000 225 000	První příjem
2. management	3	30 000	Druhý příjem
3. návratnost investic	12 – 20	84 – 140 000¹ 112 00	Třetí příjem
4. vlastnictví budov, pozemku	10	220 000²	Čtvrtý příjem
Celkový příjem lékaře	45 – 58	504 – 640 000 572 000	Součet všech příjmů

např.¹hodnota hmotného majetku 700 000 Kč a ²hodnota nemovitostí 2 mil. Kč

Platby osob (veterinárních lékařů, středního personálu apod.) z jednotlivých položek²:

1. Je-li veterinární lékař vlastník budovy, pozemku, je placen položkami č. 1 až 4 (tab. 1).

2. Zaměstnanec veterinárního lékaře je placen pouze položkou č. 1.

3. Smluvní partner (i manager) je placen položkou č. 1 a 2.

4. Majitel praxe, není-li vlastník budovy a pozemku – placen položkou č. 1,2,3.

Naším cílem je, abychom jako majitelé praxe (vlastníci pozemku a budovy), byli zaplaceni všemi čtyřmi (1,2,3,4) položkami.

Prodej veterinárních praxí:

Tab. 2 – Výpočet hodnoty veterinární praxe pro malá zvířata a pro velká zvířata při prodeji a to ze zisku nebo obratu (např. průměrný. obrat 1. mil Kč/rok po dobu pěti let).

1. ze zisku	4,3 x 572 000 = 2.459 600 Kč¹	malá zvířata (klinika)
2. z obratu	0,7 x 1 mil. (obrat) = 750 000 Kč	malá zvířata
1. ze zisku	3 x (230 000) = 940 000 Kč	velká zvířata (terén, obvod)
2. z obratu	1/3 x 1. 000 000 = 300 000 Kč	velká zvířata

¹tento zisk není zatížen platem zaměstnanců, leasingovými splátkami, apod., koeficient je 4,3 násobek průměrného ročního profitu

Proč je důležité vykazovat zisk?

•1. Pro odpovídající finanční ohodnocení veterinárního lékaře.

•2. Pro reinvestice a rozšiřování služeb veterinární praxe.

•3. Pro zajištění návratnosti investic, které jsme do praxe vložili (minimalizace rizik při prodeji).

•4. Pro adekvátní kompenzaci náhrady mzdy při jednání na úřadech, soudech apod. (podle daňového přiznání, jinak náhrady času jsou kolem 20 Kč/ hod. + nejnižší náklady na cestovné).

•5. Pro bezproblémové získání úvěrů (půjček) u bankovních ústavů – půjčku dostane jen tzv. bonitní partner, deklarující zisk dle předloženého daňového přiznání.

•6. Pro získání důvěryhodnost kvalitní praxe.

•7. Podstoupení rizik: Můžeme to porovnat s vypůjčováním peněz z banky, s depozitními certifikáty nebo úroky v bance: podstoupením velkých rizik – návratnost bude vyšší, malých rizik – návratnost bude nižší (tab. 3)

Tab. 3 – Výše rizika & návratnost investic³

riziko	účel investic, zhodnocení financí, podnikový záměr apod.	Návratnost %	Investice	Návratnost
nízké	úroky v bance, depositní certifikáty apod.	4 – 5	pasivní	nízká
střední	akcie, apod...	10 – 12	pasivní	nízká – střední
vysoké	veterinární praxe	12 – 20	aktivní	vysoká
pozn.	veterinární praxe – návratnost investic 4 – 5 %, nízká cena vet. praxe, návratnost investic nad 20 %, vysoká cena (prosperující praxe na vysoké úrovni)

Návratnost investic musíme plánovat. Podle ní sestavíme strukturu našich ceníků, abychom se dostali na požadovanou úroveň. Cena (hodnota) praxe je stanovena dvěma základními položkami:

1. Hmotný majetek – zařízení, lékárna, vozidla, budovy, byty, nebytové prostory a stavby (v USA nezahrnují budovy a půdu – tj. separátní investice). Vyčerpávající výčet najdete v § 26 – 32 Zákona o daních z příjmů.

2. Nehmotný majetek – software, autorská práva apod. Co je dlouhodobý nehmotný majetek? Zjednodušeně řečeno jde o zřizovací výdaje nehmotné výsledky výzkumu a vývoje software ocenitelná práva nebo jiný majetek podle zákona o účetnictví, pokud zároveň platí, že: byl nabyt úplatně, přeměnou, darováním, zděděním nebo vytvořen vlastní činností jeho vstupní cena je vyšší než 60.000 Kč jeho doba použitelnosti je delší než rok. Podrobně § 6 Vyhlášky 500/2002 pro podvojně účtující. Zvláštní kapitola nehmotného majetku je:

Goodwill - dobré jméno obchodní značky, firmy, vyjádření ochoty zákazníků obracet se pravidelně na naše veterinární pracoviště. Může zahrnovat dohodu o nekonkurenci uzavřenou se sousedními praxemi a to formálně nebo na základě respektu. Goodwill je závislý: na lokalizaci praxe – vybavení, zařízení nemocnice, kliniky apod. Vyjadřuje loajalitu zákazníků – zda jsou loajální vůči vám (nám) nebo lokalitě praxe, dále je to o schopnostech (charakteru) zaměstnanců apod.

Goodwill – také znamená:

•1. Strategickou polohu vaší praxe.

•2. Vynikající až nadstandardní vztahy se zákazníky.

•3. Ochota vyhovět a být vašim klientům k dispozici 24 hodin denně.

Příklad z USA: Hodnota praxe např. 600 000 Kč, Hmotný majetek 150 000 Kč, zatímco věci nehmotné jako Goodwill mohou být vyjádřeny hodnotou 450 000 Kč (zpravidla 3x více jak věci hmotné) – je to velmi důležitá položka praxe – Goodwill je konečným vyjádřením funkční profitability. Pokud z praxe zaplatíme položku č. 1 (plat veterináře za veterinární činnost) a nezbude nám nic na položku č. 3 (tj. návratnost investic), pak tato praxe nemá žádnou cenu. Nemá-li praxe zisk – nemá žádnou hodnotu, je neprodejná, kupec nezíská úvěr na její koupi. Banka obvykle zkoumá 3 roky (zpětně) profitabilitu veterinární praxe (dle předloženého daňového přiznání). Prodej je oficiální, pro prodávajícího je to příjem, který podléhá zdanění a pro kupujícího výdej – jako nákladová položka.

V běžné denní praxi to vypadá asi takto:

•1. Přiznat veškerý příjem tak, abychom mohli deklarovat profitabilitu praxe (prodejní cena je vysoká, přímo úměrně zisku).

•2. Nepřiznání části příjmů a akceptovat fakt, že vaše (naše) praxe, nebude mít žádnou cenu při prodeji. Toto není doporučením, ale v praxi se běžně tento postup uplatňuje a tím dochází k porušování zákona).

Možnosti při odchodu z veterinární praxe – prodej:

•1. Nemá-li praxe zisk (pouze např. 150 000 Kč tj. cena movitého zařízení), měli bychom si platit sami na důchod tím, že maximalizujeme položku č. 1., protože při ukončení praxe nebudeme schopni prodat veterinární praxi.

•2. Maximalizovat profit (zisk z položky 1,2.3), zvýší se cena praxe – potom je dobře prodejná.

•3. Nejlepší vet. lékaři dělají obojí, tj. maximalizují zisk a platí si sami na důchod. (Pozn.: Pronájem se provádí jen zřídka, v USA vůbec ne), pronajmout lze pouze půdu a budovy. Obava na straně kupujícího, může být řešena postupným prodejem veterinární praxe. Např. cena praxe 1 mil Kč, realizace vlastního prodeje je následující: Iniciální platba (okamžitá) 500 000 Kč – následné 100 000 Kč ročně s pohybem nahoru nebo dolů podle výkonu (profitability) praxe. Pokud obrat praxe je v následujícím roce sníženi o 20 % pokračující platby jsou redukovány o 20 % (ze 100 000 na 80 000 Kč/rok), tyto změny jsou zakotveny v podmínkách smlouvy. Podmínky smlouvy mohou být mezi kupujícím a prodávajícím individuální např. pokud obrat praxe poklesne o více jak 20 %, může být roční splátka snížena o 50 % – záleží na smluvních podmínkách. Toto je výhodný způsob, jak ochraňovat potencionální kupce. Prodávající nemůže dostat zaplacen goodwill, pokud jej není schopen převést na kupujícího. Je důležité ujistit své klienty o tom, že kupující je schopnou, důvěryhodnou osobností. Toho se zpravidla docílí tím, že kupující pracuje ve veterinární praxi určitou dobu (3 – 6 měsíců – i několik let). Pokud původní majitel zůstává v praxi, musí jeho plat být kompenzován z položky č. 1 (práce vet. lékaře) a nový majitel má příjem i z dalších položek (2,3,4) – položka č. 1 je zpravidla 25 %.

Tab. 4 – Prodejní cena veterinární praxe se liší podle profitu (zisku):

Průměrný roční profit – zisk ( 3 – 5 roků)v Kč	Prodejní cena veterinární praxe v Kč
300 000	900 000
600 000	1 800 000
900 000	2 700 000
1 200 000	3 600 000
1 800 000	5 400 000

Pozn. Proč je důležitý profit? Vysoká cena praxe poukazuje na její dobrý „zdravotní stav" a bezproblémový prodeje veterinární praxe

Možnosti změny vlastnictví (prodej) veterinárních praxí jsou následující:

•1. Prodej praxe neznámému veterinárnímu lékaři (na otevřeném trhu) – vždy je nutno dojednat příhodnou dobu tak, aby mohl být goodwill převeden na kupujícího. Nejčastěji je tento prodej financován půjčkou z banky.

•2. Celou transakci prodeje může zprostředkovat prodávající (prostřednictvím realitní kanceláře). Kupující najde investora, někdy je investorem vlastník budov, pozemků, bývalý majitel, vet. lékař.

•3. Vnitřní prodej svému partnerovi. Nabývající zná dobře praxi, zákazníky. Prodávající po přechodnou dobu pracuje ve veterinární praxi.

•4. Spojení sousedních praxí (s případným pozdějším prodejem.)

Vzniká komerční partnerství (lze prodat podíl praxe druhému, dalším partnerům). Důvodem zvýšené profitability může být: společné umístění veterinárních praxí, efektivnější využití pracovních sil a zařízení. Slučování praxí, zlepší profitabilitu o 30 %, což je daleko více než 12 – 20 % (tj. položka č. 3).

Praxe velkých zvířat: Prodej závisí více na osobním vztahu mezi majiteli chovu a veterinárním lékařem (dnes ve světě převládají veterinární konzultační praxe). Veterinární lékař je placen položkou č. 1 (za vlastní veterinární činnost) a při odchodu do důchodu nemá co prodávat (pozn. v současné době humánní lékaři v USA – jejich praxe nemají prodejní hodnotu a jejích snahou je zvýšit co nejvíce jejich roční čisté příjmy – část z těchto příjmů převádí na své důchodové zabezpečení).

Problémy nástupnictví: Většina absolventů se chce věnovat malým zvířatům (specializace), neradi pracují mimo běžné pracovní hodiny (trend směřuje k 90 % malých veterinárních praxí – ambulance, kliniky, nemocnice a 10 % velkých veterinárních praxí – zemědělské podniky, farmy apod.). Malé veterinární praxe – prodej se daří z 40 – 60 % inzerovaných. Pokud nejsou prodejné delší dobu, prodávají se za 1/10 ceny – tzv. likvidační cena!

Příklad prodeje veterinární praxe, kdy je veterinární lékař vlastník budovy, pozemku: (průměrný obrat veterinární praxe 1 mil. Kč/rok)

Tab. 5 - Jednotlivé položky prodejní ceny:

1.	Celková cena prodeje vet. praxe (CZ x 4,3)	2 459 600 Kč (celková cena) CC¹
2.	Zisk za 1 rok (průměr za 3 – 5 roků)	572 000 Kč (celkový zisk za rok) CZ
3.	Vlastní prodejní cena (CC – CZ)	= 1 887 600 Kč

¹Celková cena = průměrný celkový zisk za rok (572 000) x 4,3 (koeficient)

Tab. 6 - Vlastní cena:

Hmotný majetek¹	+ nehmotný majetek	Roční splátky
471 900	+ 1 415 700 (tj. Goodwill)	1/5 = 283 140 Kč

¹Hmotný majetek – musí být individuálně propočítán (odpisy, leasingové zatížení apod.), zpravidla tvoří 1/3 ceny goodwillu a při výpočtu ceny se goodwill nemění (i v případě vyšší ceny hmotného majetku)

Tab. 7 - Celková prodejní cena – první splátka

celková cena	- nehmotný majetek	+ 1/5 Goodwill	První jednorázová splátka
2 459 600	- 1 415 700	+ 283 140	= 1 327 040 Kč

Tab. 8 - Další splátky: 4/5 Goodwill během 4 let

za 1 rok	283 140 Kč
za 2 roky	283 140 Kč
za 3 roky	283 140 Kč
za 4 roky	283 140 Kč
Doplatek za 4 roky	1 132 560 Kč*

Tab. 9 - Celková konečná prodejní cena

Rekapitulace:	1 327 040 (okamžitá platba I. splátka)	+ 4/5 Goodwill během 4 let)
Celková cena:	1 327 040 + 1 132 560 splátky	2 459 600 Kč
Konečná cena	Celková cena + budova, pozemek (odhadní cena) např. 2 mil.
Součet:	2 459 600 + 2 000 000 = 4 459 600 Kč

Roční splátky goodwill - 238 314 Kč budou sloužit jako pojistka pro případ, kdyby došlo v následujícím roce ke snížení profitu více jak o 20 %, goodwill bude též snížen o 20 %. Smluvně v ojedinělých případech může být snížen, např. o 40 % apod. Prodávající se musí snažit přesvědčit klienta, že nový majitel bude zárukou kvalitní veterinární péče a pokud bude úbytek klientely, bude následovat pokles obratu a návratnost – tj. goodwill bude nižší. To je záruka, že nový majitel kupuje prosperující veterinární zařízení. (Pozn.: zisk = daňové přiznání).

Management veterinární činnosti:

Hodnocení a kriteria prodejnosti naší veterinární praxe:

•1. Celkové zhodnocení prosperity veterinární praxe (v USA provádějí profesionální asociace).

•2. Dnešní trend je posun od velké klientely k malým zvířatům, kontinuální vzdělávání v oboru, liberální legislativa, prosperující celková ekonomika země.

•3. Způsob prodeje veterinárních léčiv. Volně na předpis, „s" nebo „bez" navazující služby.

•4. Příjem z prodeje léčiv (profit, obchodní marže), zemědělská odvětví se snaží o přímý odběr a maximalizaci úspor, což jim umožní novela Zákona o léku platná od 1. 1. 2008 (marže za prodej léků v ČR 10 – 30% v USA až 50%, lékárny mají limitovanou horní hranici Ministerstvem financí 29%).

•5. Další programy: prohlubující se provázanost mezi domácími zvířaty a jejich vlastníky znamená větší útratu za své miláčky u veterinárních lékařů. Proto je nutností doporučovat např.: – péči o zuby (pravidelné kontroly na pozvání, cenové bonitní zvýhodnění těch, kteří chodí pravidelně, geriatrickou péči (pravidelné kontroly starších zvířat) – laboratorní diagnostiku (biochemické vyšetření krve, moče, krevní obraz, USG), ovlivňování chování zvířat (behaviorální péče-specialisté, výcvik, apod.) Velká praxe – rozšiřování konzultačních praxí, dochází k úbytku hospodářských zvířat, řešení problémů pohotovostních případů.

•6. Co chceme do budoucnosti dělat? Je to ochota se vzdělávat? Je to péče o klienty se všemi aspekty etiky a profesionality? Bude specializace limitujícím faktorem odborného rozsahu veterinárního výkonu? Jaké jsou mé osobní priority? Co chci dělat já?

Péče o klienty (tab. 10):

•a) Identifikovat naše tzv. nejlepší zákazníky (ochotné zaplatit za veterinární služby)

•b) Identifikovat naše tzv. nejhorší zákazníky (neochotných zaplatit za služby a nespokojenost se servisem veterinární činnosti).

Tab. 10 - Struktura zastoupení zákazníků a ochota platit za veterinární služby

Struktura zákazníků naší praxe	počet v %	podíl na celkovém příjmu v %	Příjem od 1 pacienta Kč/rok (např.)
nejlepší zákazníci (ochotni platit, spolupracovat)	25	65	2 000
průměrní zákazníci (nekonfliktní klienti)	50	27	830
nejhorší zákazníci (neochotní platit, nespolupracují)	25	8	245

Musíme se rozhodnout, zda chceme vycházet z připomínek a spolupráce těch tzv. horních nebo dolních 25 % zákazníků. Pokud si klient opakovaně stěžuje, měli bychom se přiklánět ke stížnostem těch horních nebo těch dolních 25 % zákazníků? Jsou li stížnosti oprávněné, musíme naslouchat všem. Je-li opakovaná stížnost na cenu (např. pane doktore jste drahý, kolega byl lacinější) a neustálé problémy při léčbě (stížnosti na léčbu), naslouchejme těm 25 % bezproblémovým zákazníků ochotných zaplatit, kteří tvoří 65 % vašeho celkového příjmu a těch 25 % chronicky problémových zákazníků (tj. 8 % celkového příjmu) odkažme slušně jinam, kde si možná nebudou stěžovat a budou spokojeni i s nižší kvalitou služeb za nižší ceny. Pokud nám těch 25 % bezproblémových zákazníků doporučí své přátele, můžeme počítat s tím, že i oni budou patřit mezi bezproblémové zákazníky. Pokud nám doporučí své známé těch 25 % problémových zákazníků, budou to titíž zákazníci, stěžující si na vše co pro ně uděláme. Jakým zákazníkům sloužit? Máme možnost zvolit jakoukoliv variantu. Je na našem zvážení!

Tvorba ceny

V posledních letech se vedou nekonečné diskuze o ceníku za veterinární činnost. Existují dva názory. Jeden názor požaduje ceník, jehož existence by byla možná jen na základě schválení zákona. Druhý názor je zásadně proti a vychází z filozofie tvorby cen tzn. umění tvorby ceny za všechny položky týkající se daného úkonu a to přímo – vlastní vet. zákrok a nebo nepřímo – provozní náklady vet. praxe.

Standard kvality péče

Služba zákazníkům – ne pacienti, ale jejich majitelé nám poskytují peníze, služba majitelům je důležitá tak, jak služba našim pacientům. Musíme si stanovit cíle:

Kdo jsme? – Co poskytujeme? – Jak to chceme dělat? – Kam směřujeme?

Veterinární lékaři a personál jsou zpravidla odhodláni poskytovat nejlepší veterinární péči, zbavovat pacientů bolesti a utrpení a to odborným způsobem. Dále jsme připraveni vzdělávat majitele zvířat ve vztahu k preventivní péči a udržovat nejvyšší kvalitu života jejich miláčků. Z této filozofie musí vycházet vet. lékař (majitel praxe), tak jeho smluvní partneři a všichni zaměstnanci.

Základní hodnoty filozofie praxe:

1. Vlastní chování – profesionalita (etika – odbornost)

2. Systém a způsob komunikace (zaměstnanci směrem k zákazníkovi)

3. Stanovení cílů – musí být jasně vymezeny (definovány).

Čeho si naši klienti všímají a co očekávají?

Není nic jednoduššího, než se klientů přímo zeptat, co od nás očekávají. Mnohdy děláme předčasný vlastní úsudek o jejich schopnosti a ochotě nám zaplatit. V každém případě by sám klient měl říct, zda naše praxe splňuje jeho požadavky a zda poskytuje služby za cena adekvátní ceny. Jsou prostory naší praxe vyhovující z hlediska našich zákazníků? Preferovali by raději hospitalizaci nebo péči o pacienta doma? Zjistili jsme, že většina zákazníků nerada dělá péči, kterou po nich požadujeme. Musíme porozumět očekávání zákazníků. Často se zákazníci ptají, zda zvířata netrpí (nemají bolesti). Kolik z nás používá analgetika po operacích apod.? U velkých zvířat rozhoduje zpravidla ekonomika, produktivita a profitabilita. Umíme se ptát zákazníků, co vlastně chtějí (při konverzaci v ambulanci, na písemné dotazy apod.). Umíme jim naslouchat? Písemné dotazy – v ambulanci, rozesíláme poštou. Zatelefonovat zákazníkům může personál nebo profesionální telemarketingové společnost. Osobní kontakt je nejlepší, lze doporučit vypracování systému otázek: Zda jsou spokojeni s lokalizací praxe, s otvírací hodinou, co by od nás očekávali. Na základě odpovědí bychom měli mít seznam, co by od nás klienti očekávali. Některé praxe mají tzv. poradní sbor, složený ze zákazníků, kteří chodí pravidelně (nejčastěji) na naší kliniku. Z pozvaných dvaceti klientů se jich zpravidla zúčastní polovina. Koupíme občerstvení a snažíme se, aby náš personál byl též přítomen. Ptáme se, co děláme špatně, co bychom měli změnit apod. Zákazníci se cítí poctěni, že jsou zapojeni do rozhodovacího procesu. Na základě těchto zjištění, můžeme zodpovědně nabízet jiné (nové) služby. Většina z nás stojí o zákazníky a proto je nutná neustálá zpětná vazba.

Vlivy rozhodující o úspěšnosti veterinárních praxí:

•1. Produkt – neboli nabízená veterinární služba. Ve veterinární praxi jsme méně zranitelní, když finančně zhodnocujeme svou veterinární odbornost, než když prodáváme jiné produkty (krmiva, potřeby pro psy a kočky apod.). Jsme daleko úspěšnější, když profesionální služby poskytuje jenom naše klinika (chirurgické zákroky, dermatologie, oftalmologie, dietologie apod.). Praxe malých zvířat, může být řízena např. v USA i jinými osobami než veterinárními lékaři, ale diagnostika, terapie a předepisování léčiv je exkluzivním právem veterinárního lékaře. Proto je pro vás výhodnější, když se zaměříte na profesionální služby, které budou zdrojem našeho zisku – profitability.

•2. Reklama – neznamená jenom reklamní činnost jako takovou, která bývá chápána jako neprofesionální činnost ale může také znamenat vzdělávání zákazníků. Rozesílání doporučení k preventivním prohlídkám, pozvánek k vakcinacím, odčervení, čištění zubů apod. Internetové stránky prezentují vybavení kliniky, pracovní dobu (diskusní fóra apod.)

•3. Služby zákazníkům – po každém chirurgickém zákroku zavoláme zákazníkovi domů a ptáme se na zdravotní stav pacienta, zda zvládají podávat předepsaná léčiva. V 90 % jde všechno hladce a klient oceňuje náš zájem. V 10 % se vyskytne nějaký problém a my máme příležitost to napravit. Když nezavoláme, nevíme o případném problému a dozvíme se to až náhodně od příbuzných nebo známých majitelů pacienta. Zavoláním 72 hod. po zákroku pomůžeme vyřešit těch 10 % problematických případů a zachráníme je pro naši praxi. Dále je to poskytování lekcí chování mladých zvířat. Zhruba 30 % zvířat má poruchy chování. Jsou to především kočky a psi, kteří se v ambulanci chovají útočně, v domácnosti majitele ničí koberce a zařízení. Štěkají, vyjadřují obavy při styku s osobami – socializační lekce nám mohou pomoci. Tyto lekce jsou nabízeny každému štěněti, které přijde na vakcinaci. Poskytují se 1x týdně večer. Některé praxe poskytují tyto lekce zdarma, některé si tyto služby účtují. Tyto lekce zabezpečuje zpravidla technik veterinární praxe, vyžaduje to znalosti (i přítomnost specialisty – behavioristy). Kurz trvá 4 – 6 týdnů. Lekce 10 – 12 štěňat, nterakce štěňat mezi sebou, dávají se domácí úkoly, co má majitel dělat doma (např. aby se štěně nebálo otevírání a zavírání deštníku, přítomnosti pošťáka, zvykání na uniformu, na věci, které nikdy nevidělo v domácnosti a blízkém okolí. 30 % všech úhynů zvířat (např. přejetí autem) jde na vrub problému s chováním, které tímto eliminujeme na 2 %. Poruchy chování vedou k úhynu štěňat ve více případech než u parvovirózy. Štěně po výcviku neadekvátně neštěká, chová se lépe i při provádění zákroků apod. O tyto služby je veliký zájem. Rozesílání letáků – řešící sezónní problémy – úžeh, úpal, výživu nebo popis léčení jednoho případu – jak jsme diagnostikovali, jak jsme léčili, s jakými výsledky. Seznamujeme zákazníky s tím, co jim můžeme poskytnout. Letáky se posílají ke všem zákazníkům 3x ročně (rozsah 4 stránky), černobílý tisk. Dále jsou to informace o personálu – kdo byl přijat do vet. praxe, nové tváře, kdo se oženil, kdo má dítě, jubilea, kontinuální vzdělávání apod. Nové služby (po zakoupení ultrazvuku, RTG apod.).

•4. Umístění (lokalita a přístupnost) veterinární praxe – vjezd do areálu kliniky, dostatečná kapacita pro parkování, vhodné označení přístupové cesty. Vet. praxe by měla být součástí informačních center v daném regionu, informace na webu – Souřadnice pro GPS (např.loc: 50°7'22.07"N,14°29'27.47"E), naplánování cesty autem až ke klinice apod.

•5. Cena za veterinární úkony – musí být stanovena se zřetelem na hodnotu vámi poskytované služby a na benefit (výhody pro stálé zákazníky), který může zákazník získat. Zákazník platí a chce platit za to, co oceňuje (kvalita odvedené práce). Pokud nedokážeme komunikovat (vysvětlit problém a logicky ho zdůvodnit), můžeme očekávat neochotu k placení. Ideální situací je zákazníkovi doporučit, co by mělo být uděláno a proč? Většina zákazníků rozumí penězům, ale nerozumí veterinární práci. Pokud s nimi hovoříme o tom, čemu nerozumí, převádí si to do řeči. které rozumí, a to je cena za veterinární služby.

Cenové rozpětí (kompetitivní pásmo) za vet. výkony – zde se pohybují vet. ordinace prvního sledu, rozdíl cen není tak markantní. Tyto praxe se rekrutují z klientely, která si mnohdy neváží vaší odbornosti a sleduje cenu, za kterou děláte. Na druhé straně špičková pracoviště (která mají vyšší cenu za úkony), navštěvují převážně ti klienti, kterým jde o vás – odborníka. Kdyby jim šlo o cenu, už by dávno odešli jinam. Někdy stačí jeden výrok"úchyla", který prohlásí, že jste drahý a vy máte hned tendenci jít s cenou dolů. Nedělejte to, i když bude ve vašem okolí veterinární lékař, který dělá za nižší ceny, věřte, že vás to neohrozí (statisticky dokázáno).

Tab. 11 - Vliv snížení ceny na konečný zisk za veterinární úkon (v %)

Cena za vet. úkon (pokles)	100	90¹	80	70
Náklady (fixní – neměnné))	60	60	60	60
Zisk z vet. úkonu (pokles)	40	30	20	10
Pokles zisku v %	100%	75 %	50 %	25 %

¹Při snížení ceny o 10 % dojde ke ztrátě 25 % (tj. 1/4 výplaty). Při zvýšení ceny o 10 % dojde ke zvýšení zisku o 25 % (náklady jsou pořád stejné). Při snížení ceny o 20 dostaneme se na 50% zisk (z původního, tj. 1/2 výplaty).

Ekonomický dopad na efektivitu při snížení ceny. Snížení ceny o 20% má za následek nutnost zdvojnásobit počet klientů ve veterinární praxi, abychom zůstali na stejné úrovni, jako minulé období (předešlý rok). Je otázkou, budeme mít 2x více klientů? Zvýšíme li ceny o 10 % zvýší se zisk o 1/4. Důležité je, abychom nejprve komunikovali s klienty ve smyslu doporučení a pak diskutovali o ceně za vet. úkony. Mnoho zákazníků chce ušetřit peníze, telefonuje a zjišťuje ceny po veterinárních praxích v okolí. Pro ty, kterým odpovídáme telefonicky, musíme mít připravenou proceduru, jak a na co odpovídat. Jestli zákazník volá a ptá se např. na cenu kastrace kocoura, tak ten kdo odpovídá na dotaz, by měl mít odpověď připravenou na informačním letáku. Pro některé zákazníky je bohužel rozhodující cena a ne kvalita, úroveň a reference stálých zákazníků. Telefonicky cenu nesdělujeme, snažíme se dohodnout termín vstupní prohlídky, předoperačního vyšetření, konzultaci apod.

Dvanácti významných faktorů rozhodujících o úspěšnosti vet. praxe (uvedeno v pořadí důležitosti):

•1. Příjemné vystupování personálu

•2. Přirozený respekt (profesionalita, odbornost)

•3. Schopnost komunikovat, podávat informace (doporučení i formou letáků)

•4. Reputace – vysoká kvalita péče (specializace, odborné zkušenosti)

•5. Vlastní předchozí zkušenost zákazníka

•6. Rozsah nabízených služeb (doplňkové služby, výchova štěňat apod.)

•7. Lokalita veterinárního zařízení (parkovací místa, označení směrovými tabulemi)

•8. Otevírací doba (vhodná i pro pracující, denně)

•9. Dostupnost (přístupové cesty)

•10. Nepřetržitý provoz (provoz 24 hodin, výjezdní služba)

•11. Doporučení známých (reference našich klientů)

•12. Cena za veterinární úkony

Tab. 12 - Tabulka o počtech vet. lékařů a jejich průměrných platech

Vybrané státy dle dostupných údajů	Počet lékařů	Počet lékařů v malých praxích z celk. počtu		Průměrný měsíční plat (kurz k 1. 2. 2008; 25,89 Kč za 1 €)		Počet zaměstnanců
	celkem	malé praxi.	%	€	Kč (zaokrouhleno)	1 v malé praxi
•1. Rakousko	2173	1200	55%	Údaj není k dispozici		1
•2. Belgie	4300	2500	58%	Údaj není k dispozici		1
•3. Dánsko	2270	673	39%	4 480 €	116 000	1
•4. Francie	15827	6228	40%	1 500 €	38 800	1,1
•5. Španělsko	25000	5500	20%	1 500 €	38 800	2,2
•6. Německo	32116	4560	14%	2 000 €	51 800	2,2
•7. Švýcarsko	2000	250	13%	8043 €	208 000	1,5
•8. Finsko	1635	300	39%	3 100 €	80 200	4
•9. Norsko	2000	400	20%	Údaj není k dispozici		2
•10. Švédsko	2600	400	15%	3 540 €	91 700	1
•11. Slovinsko	934	184	20%	Údaj není k dispozici		3
•12. Anglie	3632	1465	41%	5420 €	251 300	4
•13. Litva	1900	150	8%	611 €	15 800	Není údaj
•14. Polsko	10086	7000	70%	250 €	6 500	2
•15. Rumunsko	9120	834	9%	150 €	3 900	Není údaj
•16. Čile	3500	1750	50%	977 €	25 300	3
•17. J.A.R.	2500	900	36%	3 394 €	87 900	2
•18. Thajvan	2500	1200	48%	2 444 €	63 300	1,2
•19. Thajsko	4000	2500	63%	815 €	21 000	2,5
•20. Japonsko	31000	9500	30%	4 131 €	107 000	1,5
•21. USA	78000	39000	49%	5 091 €	132 000	2
•22. Česká republika	2759	1200	44%	850 €	22 000	1

Čísla uvedená pro Českou republiku o počtu vet. lékařů vycházejí jen z údajů KVL ČR, nepodchycují celkový počet vet. lékařů (ve státní správě, farmaceutických firmách apod.). Počet veterinárních lékařů malých praxí je též ne zcela přesný, protože hodně vet. lékařů má tzv. smíšenou praxi. Průměrný měsíční plat vet. lékařů v České republice je asi 22 000 Kč rozmezí od nástupního platu 12 000 Kč do platu po několika letech praxe 45 000 Kč. Z 22 hodnocených států 4 neuvádí údaje a z 18 hodnocených zaujímáme čtvrté místo do konce. Tento údaj je poskytnut veterinárními lékaři, kteří nebyli reprezentanty statisticky významné skupiny pro objektivní posouzení, nicméně od dotázaných vychází tento zmíněný průměrný měsíční plat.

Závěr:

Jak je vidět, cena za veterinární úkony není tak prioritně důležitým a významným faktorem při volbě veterinárního lékaře, jak by se mylně předpokládalo. Věřím, že i v této oblasti jsou značné rezervy a měli bychom důsledně trvat na co nejoptimálnějším účtování za naši odbornou práci. V porovnání s jinými státy zaujímáme poslední místa v ohodnocení sama sebe. Zasloužíme si toto zařazení mezi posledními, za profesemi zedníků, instalatérů, apod. a to bez ohledu na ekonomiku, která má průměrný meziroční nárůst 4% HDP? Tendencí veterinárního lékaře je stanovení diagnózy i na základě pocitů a odhadu (jak klient vypadá, chudák babička apod.) a to vše vede následně k symptomatické léčbě, snížení zisku ale i úspěšnosti léčby! Zásadou je, že musíme dát klientovi optimální doporučení, aby to fungovalo, jakmile neuděláme všechna potřebná vyšetření v určitém rozsahu, přestane to fungovat a v konečném důsledku se to prodraží. Majitel očekává efekt léčby, který se nedostavuje, je nervózní a nakonec jde jinam a postará se o negativní reference mezi svými známými. Snaha ušetřit „peněženku" majiteli se v konečném důsledku obrátí proti vám.

Literatura:

•1. Špruček F. Management a prodej veterinárních praxí. Časopis komory veterinárních lékařů ČR 2003; 4: 9 – 13.

•2. Špruček F. Management ve veterinární praxi. Časopis komory veterinárních lékařů ČR 2003; 10: 11 – 12.

•3. Špruček F. K prodeji veterinární praxe – daňový pohled II. část. Zvěrokruh 2004; 4: 8 – 14.

•4. Špruček F. Máte zaměstnance? Zvěrokruh 2004; 6: 7 – 8.

•5. Hagenlocher H.. Marketing v praxi malých zvířat.Vetex – abstrakta Brno 1997: 2.

•6. Koch. H. J. Marketing kliniky pro malá zvířata. Vetex – abstrakta Brno 1997: 3 – 7.

Adresa autora:

MVDr. František Špruček, Ph.D.

Klinika pro psy a kočky

Tylova 3

779 00 Olomouc

e-mail: sprucek@email.cz

Komplikace při odhalení primární příčiny vzniku hlubokých pyodermií, reakce imunitního systému a strategie léčby – revue

2010-02-15T13:24:00.000-08:00

MVDr. František Špruček, Ph.D.

Klinický obraz hluboké pyodermie u psů je podmíněn přítomností bakterií, které se sekundárně pomnoží na základě primárního oslabení organismu. Bakterie můžeme rozdělit na oportunní, které za normálních podmínek u zdravých psů nezpůsobují zdravotní problémy a k jejichž pomnožení dochází především při oslabení imunitního systému (získaná imunodeficience event. přechodná imunosuprese). Sekundární buněčné imunodeficity – leukocytopenie, lymfocytopenie, snížené zastoupení jednotlivých lymfocytárních subpopulací, snížená reakce na mitogeny v testu blastické transformace, snížená kožní reakce na soubor paměťových antigenů, snížení fagocytárních funkcí, snížení schopnosti nitrobuněčného zabíjení fagocytujících buněk. Sekundární humorální imunodeficity – snížené hodnoty imunoglobulinů selektivní nebo v kombinaci. Rozdělení sekundárních imunodeficitů do uvedených dvou skupin je pouze schematické. Vzhledem k tomu, že etiologické příčiny sekundárních imunodeficitů velmi často ovlivňují imunitní systém značně komplexně, bývá výsledný klinický i laboratorní nález obrazem kombinovaného sekundárního imunodeficitu s různě významným postižením jednotlivých složek imunitního systému.

Ústředním motorem jsou Th-lymfocyty, které při absolutním poklesu mohou nastartovat oportunní infekci. Oportunní infekce mohou vznikat buďto kontaktem nového infektu s imunosuprimovaným organismem, nebo progresí saprofytické bakteriální mikroflóry, které získávají živiny z odumřelých těl jiných organismů a rozkládají je - komenzálové, a v neposlední řadě i vzplanutím latentní infekce. Další skupinou jsou bakterie podmíněně patogenní a patogenní (výskyt methicilin rezistentních kmenů Staphylococcus aureus MRSA), které se prosadí při nesprávné léčbě antibiotiky (krátkodobá léčba, špatná volba antibiotika apod.) a následně dochází ke vzniku rezistentních kmenů. Poslední skupina bakterií je zahrnuta do skupiny tzv. nozokomiálních infekcí, které jsou úzce spjaty s lidskou populací (Staphylococcus aureus apod.). Všechny bakteriální skupiny se mohou navzájem prolínat.

Cílem naší studie bylo prokázání možného propojení mezi imunitním stavem organismu a klinickou manifestací hluboké pyodermie u psů. Primární příčina podle mnohých autorů je právě u atopie (asi 70% případů hlubokých pyodermií psů), jedná se o imunopatologickou reakci I. typu (hypersenzitivní). O tom, že genetická predispozice je významným faktorem vzniku atopie, není pochyb. Zájem o přesné objasnění relevantních specifckých změn v genomu je pochopitelný: umožnilo by to včasnou identifikaci ohrožené populace a nepochybně i nalezení nových léčebných přístupů, včetně cílenější imunoterapie. Všechny dosud získané poznatky ukazují, že patogeneze atopických chorob je výsledkem interakce různých genů. V minulých letech byly postupně nalezeny vazby na geny lokalizované na chromosomu 6, 7, 11 a 5, které řídí tvorbu různých složek imunitního systému, receptorů i cytokinů. Faktorem, na který se obrací zvláštní pozornost, je interleukin 4 (IL-4), regulující tvorbu IgE protilátek. Gen, který ho kóduje, je lokalizován na chromosomu 5.

Působení IL-4 na cílové buňky umožňuje IL-4 receptor, který má dva řetězce: alfa je specifický, gama je složka společná všem lymfocytovým receptorům. Vazbou IL-4 na receptor je aktivována tvorba IgE v B lymfocytech, v buňkách endotelu je indukována exprese adhezivních molekul, které specificky atrahují eozinofily. V T-lymfocytech vazba navodí vznik CD4+ Th₂ fenotypu, který dále přispívá k zvýšení tvorby IL-4.

Relativně nová, v posledních letech ovšem často uváděná a široce známá je představa, že atopie je hypersensitivita, daná převahou Th₂ lymfocytů. Existence dvou populací Th-lymfocytů, které se liší profilem cytokinů, které tvoří a určují typ imunitní odpovědi, byla původně prokázána u myší. U těch jsou obě populace definovány jednoznačně: Th₁ secernují IL-2, TNFalfa a IFNgama a navozují převážně buněčný typ odpovědi, vysoce účinný v obraně proti intracelulárním parazitům. Na druhé straně, Th₂ tvoří IL-4 a IL-13, které stimulují tvorbu IgE a IgG1 protilátek, IL-5 (faktor aktivující eozinofily) a IL-10, který v součinnosti s IL-4 a IL-13 inhibuje některé funkce makrofágů a zvyšuje podíl protilátkami zprostředkované imunity.

V praxi se Th₁ vyskytují jako CD4+ T lymfocyty tvořící IFNgama, ale nikoli IL-4. Pro lidské Th₂ lymfocyty je pak typická tvorba IL-4, nikoli IFNgama. Preferenční uplatnění Th₂ v imunitní odpovědi atopických jedinců je pravděpodobně dáno dvěma okolnostmi: (1) je změněna povaha a intenzita signálu, který dává TCR (receptor T lymfocytů) po vazbě peptidového ligandu alergenu a (2) je změněna regulace tvorby IL-4 T lymfocyty i jinými buňkami, a to vlivem genetických i zevních faktorů.

U atopických jedinců byla prokázanána řada abnormit, které svědčí pro významnou úlohu IL-4. Dochází u nich k zvýšené tvorbě IL-4 a IL-5 i při odpovědi na antigeny bakterií (např. PPD nebo streptokinázu), které u neatopiků navozují odpověď typu Th1. Je u nich zřetelná vazba intenzity celkové tvorby IgE na chromosom 5, konkrétně na 5q31.1. Celkový počet T lymfocytů, tvořících IL-4, je u nich výrazně zvýšen. Dále, lymfocyty izolované z pupečníkové krve dětí atopických rodičů produkují více IL-4, než lymfocyty ostatních novorozenců. U velké části atopiků také byla metodami molekulové genetiky prokázána mutace genu pro alfa subjednotku receptoru pro IL-4, v jejímž důsledku je zvýšena avidita vazby IL-4 na receptor, exprese CD23 antigenu B lymfocyty aj.

Molekulární genetika zjistila řadu odchylek v tvorbě imunoglobulinu IgE a IgE receptoru, ve způsobu signalizace, zprostředkovávané IgE a v účasti dalších faktorů na vzniku alergické odpovědi. Dosud nalezené odchylky jsou ale příliš jemné na to, aby se mohly stát cílem genové terapie. Reálné je spíše jejich využití jako markerů predispozice k vzniku atopie.

Pokud jde o faktory prostředí, které by měly spolu s genetickou predispozicí vést ke vzniku choroby, řada autorů hledá souvislost rychlého zvýšení prevalence alergií v „západních" zemích v posledních desetiletích se sníženou expozicí dětí infekcím (vyšší bytový standard, lepší výživa, radikální zlepšení hygieny, hromadné očkování, účinná antibiotická léčba infekcí atd). Na takovou souvislost ukazují i některé epidemiologické (tj. popisné, na statistickém hodnocení založené) studie, ale žádné konkrétní, skutečně přesvědčivé příčinné souvislosti zatím prokázány nebyly.

Alergie a další imunopatologické reakce I. a IV. typu. Detekce aktivovaných bazofilů metodou průtokové cytometrie se jeví jako vhodná metoda pro zjištění specifické přecitlivělost I. typu zejména v situacích, kdy klinické vyšetření (kožní testy) a základní laboratorní vyšetření (stanovení alergen specifického IgE) jsou pro stanovení diagnózy nedostatečné. Tato metoda dovoluje rychlou a jednoduchou detekci aktivovaných bazofilů z plné krve. Pro řadu alergenů včetně léků byly provedeny srovnávací studie, které hodnotily klinické vyšetření pacienta včetně SPT, stanovení alergen specifických IgE s testem aktivace bazofilů (BAT) případně se stanovením sulfidoleukotrienů (CAST) a testem uvolňování histaminu. Na základě těchto srovnávacích studií lze konstatovat, že metoda BAT má vyšší senzitivitu než široce užívané vyšetření alergen specifických IgE a velmi vysokou specifitu. V případě některých alergií zejména lékových (alergie na beta laktamová antibiotika a pyrazolony) vykazuje nejvyšší senzitivitu (80 %) kombinace testů hodnotících funkci bazofilů, tedy aktivace bazofilů (BAT) v kombinaci s CAST.

Další z primárních příčin mohou být imunodeficience, a to ať již vrozené nebo získané. Je skutečností, že tento typ primárních příčin hluboké pyodermie se nevyskytuje tak často a nejvíce prací bylo provedeno právě u německých ovčáků (GSP). Imunodeficience získaná, a to především v průběhu onemocnění, kdy dochází k napadení imunokompetentních buněk, byla nejvíce sledována a zkoumána u HIV infekce lidí. Klinický průkaz imunodeficience je dosti komplikovaný a záleží na spolupráci majitele zvířete a veterinárního lékaře. Sledování buněčné a humorální imunity, ať už nespecifické či specifické, vyžaduje velkou časovou náročnost, poněvadž je nezbytně nutné sledovat tyto parametry i v jejich dynamice. Laboratorní vyšetření je hlavním podkladem pro stanovení diagnózy imunodeficitu.

Ke komplexnímu vyšetření pacienta s podezřením na imunodeficit patří:

1. vyšetření sedimentace erytrocytů,

2. vyšetření krevního obrazu a zastoupení základních buněčných krevních elementů (leukocyty a diferenciální rozpočet),

3. vyšetření proteinů akutní fáze zánětu (CRP, alfa-1-antitrypsin),

4. elektroforéza krevních bílkovin (ELFO),

5. kvantitativní stanovení základních tříd imunoglobulinů (IgM, IgA, IgG, IgE),

6. stanovení podtříd imunoglobulinů (IgG1-4),

7. stanovení aktivity komplementu (CH50), kvantitativní stanovení jeho základních složek (C3, C4),

8. vyšetření kvantitativního zastoupení lymfocytárních subpopulací (CD3+, CD4+, CD8+) dle potřeby i vyšetření CD19+, CD16+56+ či dalších,

9. vyšetření funkční aktivity lymfocytů (test blastické transformace s PHA, PWM, ConA),

10. vyšetření kožní reakce na paměťové (recall) antigeny (Mantoux II, IMUNOSKINTEST Sevac),

11. vyšetření fagocytární aktivity leukocytů s interními částicemi (metakrylátové partikule-MSHP) nebo s živými organismy (např. Candida albicans, Staphylococcus aureus, E. coli),

12. vyšetření schopnosti nitrobuněčného zabíjení fagocytujícími buňkami (chemiluminiscence, NBT),

13. kožní testy s bakteriálními antigeny ke zjištění časné či pozdní hyperreaktivity na tyto antigeny,

14. vyšetření autoimunitních markerů (ANA, anti-DNA, ANCA, ENA a dalších).

Nemalou skupinou primárních příčin hluboké pyodermie jsou autoimunitní onemocnění (imunopatologické reakce III. typu), které mají mnohdy typický klinický průběh, který nám pomáhá při vlastní diagnostice a dále diagnóza může být velice účinně doplněna o imunohistochemické vyšetření. Autoimunitní onemocnění je výsledkem selhání mechanismů udržujících v organismu toleranci vlastních potenciálně antigenních znaků. Třebaže etiologické faktory iniciující autoimunitní proces nejsou obecně definovány, většinou dochází k chronickému procesu, v němž hrají významné role T buňky. Ani patogenetické role T buněk nejsou ovšem plně a přesně poznány: delší dobu se však soudí, že ve většině autoimunitních chorob je dysregulace T buněk a jejich funkcí nejen iniciujícím mechanismem, ale i faktorem rozvoje zánětlivých procesů navazujících na iniciační události. Aktivované T buňky slouží také jako spouštěči kaskády dějů vedoucích k udržování a stupňování autoimunitního procesu s následným poškozením v terčových strukturách. Jak pro zahájení, tak pro udržování autoimunitních dějů musejí ovšem paměťové i efektorové T lymfocyty získat přístup do terčových napadených oblastí. K tomu využívají přesné cesty specifického usidlování: recirkulace těchto subpopulací směřuje hlavně do mimolymfoidních tkání postižených zánětem. Příklady výběrového usídlení jsou zanícená kůže, poškozená střevní lamina propria nebo narušená kloubní synovie.

Delší dobu je známo, že aktivované paměťové a efektorové lymfocyty exprimují znaky CD44 – představitele molekul vážících se k proteoglykanům. Zvláště buňky s vysokou hustotou CD (CD44^hi) jsou významnou efektorovou složkou imunitní odpovědi. Zvýšená exprese CD44 byla prokázána v zánětlivých kloubních infiltrátech při artritidě myší i lidí, anti-CD44 protilátky potlačují projevy kontaktní přecitlivělosti a kolagenem vyvolané myší artritidy.

Diagnostiku, terapii a prognostiku autoimunitních onemocnění ztěžovala donedávna skutečnosti, že nebyla k dispozici jednoduchá a spolehlivá metoda, schopná určit stupeň aktivity autoimunitního onemocnění nebo včas zachytit aktivaci dosud klidového procesu. Autoři P. Estessová, H. C. De Grendelová, V. Pascualová a M. A. Siegelman z texaského Jihozápadního lékařského centra a Dětské nemocnice publikovali v J. Clin. Invest (102, /6/, 1998, 1173-1182) práci dokazující, že takovou potřebnou metodu se jim podařilo nalézt, a to v určování časné fáze procesu interakcí krevních leukocytů a endotelových buněk, tzv. primární adheze.

Interakce mezi komplementárními receptory (adhezními molekulami) na leukocytech a endotelových buňkách hrají klíčovou úlohu v regulaci výstupu leukocytů z krve, čímž ovlivňují průběh normálních i patologických zánětlivých reakcí. Selektivní vycestování krevních leukocytů a usídlení v různých oblastech organismu závisí na různých typech následně se uplatňujících adhezních molekul, klíčové úlohy však zřejmě patří prvotní interakci leukocytů s cévním endotelem (primární adhezi), jež byla připsána členům rodiny selektinů reagujících s jejich karbohydrátovými ligandy. Druhotné (pevné) adheze jsou pak uskutečňovány heterodimérními integriny reagujícími s členy imunoglobulinové „nadrodiny" na endotelových buňkách. Nálezy získané studiem chování neutrofilních leukocytů byly později vztaženy i na lymfocyty. Lymfocyty ovšem používají zcela specifické způsoby cirkulace, „cestování" a usídlování: např. lymfocytové integriny a4b1 a a4b7 mohou realizovat primární i sekundární interakce, a uplatňují se zřejmě ještě další mechanismy.

Primární adhezi (rolling – „koulení") lymfocytů po cévních endotelových buňkách zprostředkovává „funkčně aktivovaný" znak CD44 exprimovaný na lymfocytech, vážící se na svůj klíčový ligand hyaluronát (HA) vyjádřený na endoteliích. CD44 představuje široce zastoupený povrchový glykoprotein hematolymfoidních i dalších buněk. K funkčním aktivitám této molekuly patří vazba k mimobuněčné matrix, podíl v aktivaci lymfopoezy a v usidlování lymfocytů, ale také účast v metastázování.

Autoři využili ve své studii nedávno vypracovaný model umožňující sledovat první fázi interakcí mezi lymfocyty a endotelovými buňkami – kontakt a primární adhezi (koulení) v podmínkách fyziologického laminárního toku. Tato interakce je zprostředkována molekulami CD44 „aktivovanými" k vazbě primárního ligandu, glykozaminoglykanu hyaluronanu.

Příslušná klíčová (byť zatím neobjasněná) funkční změna navazuje na aktivaci T buněk vyvolanou signalizací cestou receptoru pro antigen. Následkem obou procesů dochází k periferalizaci a akumulaci antigen-specifických subpopulací T lymfocytů v místě zánětu. Podobný účinek má i in vivo stimulace superantigenem.

Pozorování u myší ukázala, že aktivovaná forma CD44 na lymfocytech je indukována především v druhotných lymfoidních tkáních, odkud jsou aktivované buňky uvolňovány do periferní cirkulace. Aktivované CD44 pak zprostředkují výstup lymfocytů z krve v místech lokalizace antigenu nebo v oblasti zánětu, kde je zvýšena exprese HA na endotelu příslušného cévního lůžka.

Uvedené mechanismy operují i u lidí, jsou indukovatelné cestou aktivace T buněk a mají charakteristiky podobné charakteristikám CD44 a selektinů u myší. Důležité je, že výskyt krevních buněk účastnících se na CD44 závislé primární adhezi významně koreluje s aktivitou autoimunitního procesu při revmatoidní artritidě a systémovém lupusu erytematodu (SLE). Určení stupně CD44/HA interakcí při autoimunitní nemoci může proto mít významné implikace pro diagnostiku, monitorování, terapii i prognostiku.

Soubor autorů zahrnoval 78 ambulantních pacientů pediatrické revmatologické kliniky (52 s různými typy artritidy a 26 s SLE). Z periferní krve a z tonzil pacientů byly získány suspenze obohacených T lymfocytů. K aktivaci T lymfocytů byly použity PMA/Ionomycin, anti-CD3 a antiCD28. Adheze na destičky potažené HA byla testována za podmínek fyziologického laminárního toku.

Za 18hodin po stimulaci periferních T lymfocytů PMA/Ionomycinem se objevilo 30 % CD44⁺ HA-vázajících buněk, které zcela chyběly v neovlivněných suspenzích. Specifičnost jevu byla prokázána anulací vazby působením anti-HA i anti-CD44 monoklonálních protilátek. Stimulace cestou TCR byla modelována imobilizovanými protilátkami anti-CD3/antiCD28. Zde se objevilo 9 % vazby schopných buněk. Všechny vazby schopné buňky byly v obou případech CD3⁺ T buňky se znakem časné aktivace CD69. Všechny byly schopny interagovat s HA formou koulení. Místem této aktivity jsou stejně jako v případě selektinů stěny postkapilárních venul.

K verifikaci předpokladu, že předkládání antigenu a stimulace lymfocytů, dějů nezbytných k vyvolání aktivace CD44, probíhá v druhotných lymfoidních tkáních, byly použity buněčné suspenze ze zanícených tonzil. Ve všech vzorcích prokázali na CD44 závislé koulení po HA-substrátu. Aktivita byla realizována převážně na T lymfocyty (nesoucími aktivační znak CD69), třebaže suspenze obsahovaly 60 až 70 % B buněk. Malou měrou se však uplatňovaly i některé B buňky.

Klíčovým předpokladem předložené představy je, že buňky schopné na CD44 závislé adheze jsou z lymfoidních orgánů uvolněny do krve a „dopraveny" do míst postižených zánětem. K jeho ověření bylo použito 66 vzorků krve nemocných artritidou a 68 vzorků krve nemocných SLE. Kontrolní vzorky byly získány od zdravých dárců krve. Zatímco z 43 kontrolních vzorků projevil jenom jediný (navíc nízkou) schopnost koulení (0-1 aktivní buňka), 2-5 aktivních buněk charakterizovalo 82 % pacientů s aktivní nemocí a 6 a více aktivních buněk charakterizovalo 100 % takových pacientů. Jen 6,3 % klinicky aktivních pacientů mělo nízké hodnoty koulení.

Jev koulení není závislý na počtech krevních leukocytů ani lymfocytů, ale je ovlivněn fází a stupněm nemoci a také trváním léčby: většina klinicky aktivních pacientů s nízkou aktivitou koulení byla zařazena do fáze zlepšování.

1 longitudinální studie u skupiny 30 nemocných (někteří byli opakovaně kontrolování až 2 roky) ukázala naprosto jednoznačnou korelaci mezi aktivitou onemocnění a fenoménem na CD44 závislého koulení. Všichni jednotliví nemocní v aktivní fází byli pozitivní a žádný nemocný v remisi pozitivitu neprojevil.

I v případě SLE je korelace mezi koulením a exacerbacemi výrazná. Koulení se projevilo v 38 % z 68 vzorků od 26 pacientů, v 88 % byly pozitivní vzorky od pacientů s aktivním onemocněním. Je známo, že pacienti s SLE mají často v krvi zvýšené počty aktivovaných T buněk, v pleurálních a peritoneálních výpotcích nemocných SLE serozitidou byla prokázána klonální expanze T buněk. Mnoho symptomů a většina tkáňových lézí bývá ovšem u SLE vyvolána autoprotilátkami a deponovanými imunitními komplexy. Na druhé straně produkce anti-dsDNA je T-závislý proces a u modelového onemocnění NZB/NZW myší může léčba anti-T monoklonálními protilátkami zvrátit vývoj procesu. Navíc u SLE byla v T buňkách často zaregistrována aberantní aktivace a signalizace a bylo zjištěno, že blokáda aktivace T buněk omezuje tvorbu autoprotilátek a progresi choroby. Vzplanutí SLE by bylo možné cíleně regulovat potlačením soustřeďování a přílivu patogeneticky významných aktivovaných T buněk – tak by byl potlačen přímý toxický vliv T buněk, tvorba škodlivých cytokinů i cytokinů podporujících B buňky.

U různých autoimunitních onemocnění byly prokázány změny v zastoupení jednotlivých typů T buněk, v mnoha případech šlo o relativní vzestup aktivovaných T buněk. Zvýšená exprese HLA-DR byla např. nalezena v periferní krvi nemocných revmatoidní a juvenilní artritidou a zvýšená exprese CD25 a HLA-DR v krvi nemocných SLE. Na druhé straně předložené výsledky ukázaly, že běžné znaky aktivace lymfocytů nebyly schopny rozlišit mezi aktivními a neaktivními nemocnými.

Zatímco mezi stupněm aktivity onemocnění a fenoménem koulení T lymfocytů je významná pozitivní korelace, vztah koulení k aktivaci T lymfocytů není zdaleka tak zřejmý. Na většině T buněk účastnících se koulení jsou sice zmnoženy časné aktivační znaky CD69, nikoli však znaky HLA-DR a další.

Hodnota určení stupně na CD44 závislého koulení je mimořádná, třebaže fenomén není prokazatelný mnohaparametrovou průtokovou cytometrií, ale pouze v testu laminárního toku. To nasvědčuje účasti velmi malé subpopulace v rámci populace aktivovaných T buněk.

Shodně s tím vyzněly i studie u myší, kde stimulace superantigenem vyvolala aktivaci v pouze 8 % V b 8 exprimujících T buněk. Řádově je těchto buněk zhruba 1:1

Zatímco určitý stupeň aktivace T lymfocytů provází každý celkový zánět, aktivaci znaku CD44 lze připsat především druhotným dějům, uplatňujícím se v oblastech autoimunitního procesu. Odtud se pak „dvojitě aktivované" buňky dostávají „zpětně" do krve. Také zjištění, že fenomén koulení nebyl v korelaci se sedimentací erytrocytů a reaktanty akutní fáze podporuje závěr, že koulení není indikátorem obecného zánětu, ale specifickým ukazatelem klinicky aktivního autoimunitního onemocnění.

Při směrování T lymfocytů a dalších buněk do místa zánětu se uplatňuje řada párů adhezních molekul, které se tak stávají možným terčem terapeutického zásahu. Např. interagující ligandy CD11/CD18 a CD54 (ICAM-1) se ukázaly důležité ve výskytu i udržování některých experimentálních modelových chronických artritid.

V klinice pak byla monoklonální protilátka proti endotelovému ICAM-1 použita s určitým úspěchem v léčbě těžké revmatoidní artritidy. Lze předpokládat, že vhodným terčem selektivního terapeutického zásahu při autoimunitních onemocněních by mohla být i popsaná interakce „aktivního" CD44/HA.

Dalšími primárními příčinami klinických symptomů hluboké pyodermie jsou metabolické poruchy, endokrinopatie (DM I.), hyperadrenokorticismus, a to převážně iatrogenní, hypotyreóza a další. Další příčiny hlubokých pyodermií mohou být způsobeny invazí kožních parazitů, poruchou seborei a další.

Jak z výše uvedeného vyplývá, hluboké pyodermie mohou mít různé etiologické příčiny, vzájemné kombinace primárních příčin (polyfaktoriální příčina), následně probíhající onemocnění, které se navzájem podmiňují a jiné. Pro klinickou veterinární praxi je důležitá orientace v diagnostice primárních příčin hlubokých pyodermií. Nedílnou součástí diagnostiky musí být cytologické vyšetření, které napomůže odhalit přítomnost bakterií, dále odhalí přítomnost imunokompetentních buněk – neutrofilů, u chronických stavů přítomnost lymfocytů a dalších buněčných elementů (akantocyty – u autoimunitních chorob apod.). Dále je možné sledovat i fagocytární aktivitu neutrofilů, která do jisté míry poukazuje na účinnou nespecifickou buněčnou imunitní reakci. Nedílnou součástí je vyšetření krevního obrazu a jeho diferenciální rozpočet, kde v akutní fázi se často setkáváme s neutrofilií a u imunodeficitu (imunosuprese) s lymfopenií. Celkový počet leukocytů může v absolutních jednotkách signalizovat všechny tři možné stavy, a to jak leukopenii, leukocytózu, tak i normální stav leukocytů. Absolutní lymfopenie by měla být signálem pro další prohloubené vyšetření, a to subpopulací T-lymfocytů (Th-lymfocyty a Tc-lymfocyty). Th-lymfocyty jsou ústředními imunitními buňkami, které zodpovídají za fungování celkového imunitního systému organismu. Pokles Th-lymfocytů, nebo snížená absolutní hodnota Th-lymfocytů musí být sledována v její dynamice tak, abychom dokázali rozlišit od imunosupresivní reakce, která může být způsobena podáváním glukokortikoidů, nebo imunodeficience, a to jak vrozené nebo i získané právě napadením imunokompetentních buněk infekčním agens (nejčastěji viry).

Vlastní léčba hlubokých pyodermií:

V první fází spočívá v aplikaci antibiotik, a to buď na základě zkušenosti, anebo zjištěné citlivosti na ATB (MIC). Tato fáze nám sníží incidenci akutního zánětu způsobeného sekundárním pomnožením bakterií, což se klinicky velmi výrazně projeví zlepšením celkového stavu kožního povrchu. Částečně mizí i pruritus a v této fázi veterinární lékaři často NESPRÁVNĚ ukončují celkovou terapii. V případě neléčení primární příčiny (atopie, imunodeficience, autoimunitní choroby apod...) dochází k recidivě. Opakující se recidivy odradí majitele pacienta dále pokračovat v léčbě, často mění veterinárního lékaře a kožní problém se stává takřka neřešitelným. V případě, že primární příčinou je atopie (alergie) a po antibiotické léčbě dojde ke klinickému zlepšení, je nutné pokračovat dále v léčbě, která vede buďto k odstranění primární příčiny, anebo utlumení primární příčiny tak, aby zvíře klinicky vykazovalo co nejméně kožních problémů. U atopií máme dosti omezené možnosti pokračování léčby a nejčastějším preparátem jsou glukokortikoidy (prednison), který se aplikuje v dávce od 0,2 až po 1,5 mg.kg^-1. Toto dávkování je do značné míry závislé na klinické úspěšnosti udržovací terapie a je potřeba majitele upozornit, že tato léčba může být i dlouhodobého charakteru s možnými vedlejšími účinky. Většinou u atopických pacientů (u pacientů s alergickými projevy) tato terapie má dlouhodobý charakter, může být doplněna medikamentózními přípravky (topická terapie). U imunodeficience by tato terapie měla naopak opačný zhoršující se účinek, a proto je nezbytně nutné odhalit imunodefekt a podle toho zvolit léčbu. Nejčastěji je tato léčba prováděna dlouhodobým podáváním imunostimulátory (imunomodulátorů – tj. aktivace nespecifické imunity). V humánní medicíně se provádí transplantace kostní dřeně. Glukokortikoidy potlačují jak nespecifickou, tak i specifickou imunitní reakci, nejsou selektivní tak jako cyklosporiny, které působí cíleně tlumivě na Th-lymfocyty, a proto jejich podávání by u imunodefektních zvířat stav ještě zhoršovaly. Tam, kde byla jasně prokázána primární příčina hluboké pyodermie, tj. u parazitóz (nález parazita) je především nutné provést terapii ve smyslu antiparazitické léčby tak i protizánětlivé léčby způsobené sekundárním pomnožením bakteríí v důsledku oslabení imunitního systému. Podávání glukokortikoidů u právě takto postižených zvířat nám navodí velmi krátkodobé zlepšení klinického stavu, a po té následuje prudké zhoršení, které může být právě tím negativním diagnostickým momentem, který jen potvrdí, že ke zhoršení došlo v důsledku parazitární invaze.

Porod fenky – zásady optimálního přístupu ze strany majitele po konzultaci s ošetřujícím veterinárním lékařem

2010-02-15T13:22:00.001-08:00

Většina majitelů s termínem blížícího porodu se snaží získat informace v knihách a časopisech, od ostatních pejskařů v parku, od známých či na internetu. Informací je mnoho, často se zásadně rozcházejí a jejich rozdílnost vyvolává u chovatele mnohé otázky a mnohdy i beznaděj, zda-li vše při porodu fenečky zvládne a pozná. Informace o porodu by měl majitel získat především od svého veterinárního lékaře. Porod je fyziologická záležitost. Většina fen porodí zcela spontánně, bez komplikací a i bez lidské pomoci. Následující stať je stručným shrnutím praktických zkušeností a pravidel, kterých není moc, ale jsou pro vyvarování se komplikací při porodu feny zásadní.

Porod fenky – zásady optimálního přístupu ze strany majitele po konzultaci s ošetřujícím veterinárním lékařem:

Fena je v průměru březí 63. dní, což je stav ideální. Většina fen však rodí dříve nebo později. Předčasně narozené plody nebývají většinou životaschopné a uhynou. Od 58. dne gravidity lze již narozená štěňata se zvýšenou péči odchovat. Opačný extrém je přenášení plodů. Jako absolutní hranici lze považovat 69. až 70. den březosti. Poté je již nutno fenu důkladně prohlédnout v ordinaci a porod uměle vyvolat nebo raději provést císařský řez. Doba gravidity se počítá obvykle od prvního data nakrytí. Doporučuji odpočítávat nikoliv na týdny, ale pěkně postupně, prstem v kalendáři, aby nedošlo k chybě. Fena může mít ve vejcovodu a děloze oplozená vajíčka v různém čase, např. s odstupem několika desítek hodin při opakovaném překrytí nebo štěňata nejen různého stáří, ale i od různých otců, pakliže třeba utekla a noc strávila v objetí psího osazenstva celé vesnice. Pro značnou časovou variabilitu možného splynutí spermie a vajíčka se doba březosti obvykle počítá od prvního známého spojení feny se psem. Pro majitele feny prvorodičky i její další vrhy platí několik zásadních pravidel a rad.

Pravidlo první:

Začne-li v průběhu březosti z feny vytékat výtok barvy žluté, hnědé, krvavé, zelené, je nutné IHNED navštívit veterinárního lékaře. Výjimkou je odchod hlenové zátky několik dní až hodin před porodem, která však má barvu aspiku a jasně se tím odlišuje od možných abnormalit. Výtok jiné barvy je známkou patologie průběhu březosti. Ne vždy je situace kritická, ale vždy je nutno fenku odborně vyšetřit. Největším problémem je výtok barvy zelené, který signalizuje možné odloučení plodu od matky resp. vážné komplikace a je důvodem k okamžitému císařskému řezu. Jakmile se narodí první štěně, je tolerován výtok jak tmavě zelený, tak pochopitelně krvavý.

Pravidlo druhé:

Od 58. dne gravidity je pro určení času porodu velmi vhodné (resp. nutné) měřit feně 2x denně v konečníku teploměrem tělesnou teplotu. Normální zdravá březí fena má stále okolo 37,5 do 39 (39,5) stupňů. Na rozdíl od člověka je normální tělesná teplota psa teplota vyšší (o 2 stupně) a s podstatně větším fyziologickým rozptylem. Teplotu je podstatné měřit v pravidelnou hodinu. Je jedno, jestli v 7 a v 19 nebo ve 4 a v 16. Důležitý je odstup 12 ti hodin, který spolehlivě zachytí krátký pokles teploty před porodem. Fena v předporodní fází, asi 36 hodin před začátkem porodu, náhle přechodně sníží svoji teplotu pod 37,5 a stupňů a níž. Při pravidelném měření pokles zachytíme. Je to jediný objektivní ukazatel, podle kterého může laik spolehlivě rozpoznat blížící se porod. Některé feny před porodem hledají tiché a tmavé kouty v bytě, jiné si hrabou pelech, některé se odmítají venčit, jiným se spustí mléko, další nechtějí žrát a některé jsou úplně normální. K odhadu začátku porodu tedy zbývá opravdu jen pravidelné měření tělesné teploty.

Pravidlo třetí:

Porod prakticky začíná pro majitele porodními stahy. Jsou viditelné i pro laika. Feny tlačí, stahy vidíme. Rukou přiloženou na břicho cítíme zcela jasně. Pakliže fena do 20 minut tlačení neporodí, je nutné neprodleně navštívit ordinaci, či alespoň telefonicky konzultovat stav s veterinárním lékařem. Buď jsou stahy slabé, nebo se jedná o nepravidelnou polohu plodu či překážku v porodních cestách, což vyžaduje vždy odbornou pomoc. Po vypuzení plodu se fena zklidní. Může následovat porod dalšího štěněte, obvykle by fena měla druhé štěně porodit do 2 hodin. Záleží na posouzení majitele. Doporučuji po 2 hodinách konzultovat s vet. lékařem. Pakliže je fena klidná, evidentně netlačí, stará se o mimino (mimina), je vše v pořádku. Zvíře můžeme i vyvenčit, napojit a bude-li chtít, dát mu i krmení. Fena si musí v průběhu porodu odpočinout a nabrat sílu, což může trvat i několik hodin. Platí však, že nesmí tlačit.

Pravidlo čtvrté:

Péče o narozené štěně. Štěně se narodí v obalu, tedy většinou. Normální fena obal rozkousne a štěně olíže. Zde bych doporučoval feně pomoci. Postačí obal roztrhnout nehty a štěně vyloupnout. Pupeční šňůru je možno též přetrhnou nehty asi 4 cm od pupíku štěněte. Není bezpodmínečně nutné používat nůžky. Příroda je moudrá a pupečník se roztrhne přesně tam, kde je potřeba. Objeví se pár kapek a je klid. Pupečník se také nemusí rutinně podvazovat. Jen v případě, že z něj krev odkapává po kapkách. K podvazu stačí pouze běžná nit nebo lépe zubní nit. Bezpodmínečná desinfekce pupíku nebo podvaz není na místě. Fena také nemá sterilní jazyk, když mimina olizuje, a zdravé štěně se s běžnými bakteriemi z prostředí vyrovná. Po vybavení z obalu štěňátko krátce omyjeme vlažnou tekoucí vodou v poloze hlavou dolu (aby mu voda nenatekla do tlamky) a poté dáme feně olízat. Normální zdravé psí mimino otevírá tlamičku, viditelně dýchá, kniká a dere se o své místo na slunci. V případě, že se fena hned o mimino či mimina nestará, nic se neději. Je to normální. Má svých starostí dost. Štěňata dejte do krabice, přikryjte ručníky a přidejte PET láhev naplněnou teplou vodou z vodovodu. Novorozenci rychle vychládají a nemohou se aktivně zahřívat. PET láhev supluje teplo matky a udržuje mimina v teplém komfortu. Štěňátka se postupně pokoušejte přikládat k matce a nechte sát. Poněkud zvláštní kapitolou je oživování nedýchajících novorozenců. Bohužel instrukce sdělené formou písemnou jsou k ničemu. Štěňata se musí odsát, vyčistit, rozmasírovat a dostat z nich zbytky plodových vod. Procedura je to pro laika poněkud "drsná" a opravdu je nutné postup vidět. Nelze ho popsat. Se štěnětem v obalu odchází většinou i placenta. Je to "krvavý kus masa" připojený ke štěněti pupeční šňůrou. Po vybavení plodu z obalu a přetržení pupečníku se automaticky oddělí i placenta. Někdy vyjde štěně z matky již s oddělenou placentou, která zůstane uvnitř (v děloze), někdy si placentu "táhne" na pupečníku s sebou na svět. Zbytky obalů a placenty nechte fenou klidně sežrat (spíše jen část, jednu až 2 placenty). Placenta obsahuje látky, které urychlí porod, více spustí mléko a vyčistí feně zažívací trakt. Porod feny by neměl, i když vše probíhá bez problémů, trvat více jak 24 hodin. Odhadnout ukončený porod, resp. to že je fena "prázdná", je pro laika velmi obtížné. Proto rozhodně doporučuji, máte-li pocit, že fena s porodem skončila, navštívit veterinární ordinaci. Kolega provede vyšetření feny, při podezření na zadržený plod pozná stav pomocí rentgenu, pohmatem nebo sonografem. Poradí s poporodní péči o fenu, výživu, vitamíny, dotací kalcia, provede kupíraci ocásků u plemen která to dovolují a popřípadě odstraní štěňatům rudimentární páté prsty na zadních tlapičkách.

Bolest a její klinické hodnocení u psů

2010-02-15T13:21:00.001-08:00

MVDr. František ŠPRUČEK, Ph.D., František ŠPRUČEK ml.

Klinika pro psy a kočky, Olomouc

Úvod:

Humánní kolegové si uvědomili, že posouzení a hodnocení bolesti je problémem i u kojenců a starých lidí a to z hlediska špatné verbální komunikace a následného sdělení, jak je bolest vnímána. Vnímání bolesti je pravděpodobně u zvířat velice podobné jako u lidí.

Bolest: Nepříjemná vjemová a emocionální zkušenost spojená se skutečným nebo potenciálním poškozením tkáně. Každoročně se zvyšuje počet veterinárních lékařů, kteří se seriózním způsobem zabývají vnímání bolesti u zvířat. Na tuto skutečnost reagují i farmakologické společnosti a i v legislativě je zakotvena míra utrpení zvířat (Zákon na ochranu proti týrání). Zacházením se zvířaty (hospodářskými i společenskými) se zabývá Animal Welfare. (Výzkum bolesti od roku 1963)

Bolest se dělí na 2 kategorie:

Fyziologická - funguje obranným mechanismus, který informuje organismus, že došlo k poranění (např. uhodím se rukou o lavici, bolest která vznikne, odezní a podruhé si dáme pozor, abychom rukou opakovaně neudeřili do lavice). Mechanismus přenosu bolesti je následující. Na periferii kůže, orgánech, jsou nociceptory - nervová zakončení (somatická vlákna) a po intenzivním stimulu (kompresi) jsou nociceptory spuštěny přenosem na eferentní vlákna, které nervové vzruchy vedou do dorzálních míšních rohů (DMR), které jsou klíčovými relé v organismu a rozhodnou o tom jak dál se bude nakládat s informací, tzn. kam budou informace směrovány: poslat reflexním obloukem do VMR (ventrálního míšního rohu) – tam jsou motoreceptory (např. blízko ohně – odtáhnu ruku) informace se přenese třemi trakty bílé hmoty na úrovni mozku do mozkového kmene. Z retikulární formace (RF) do hypotalamu a dále do cortexu – centra, které pomáhá cítit (vnímat) bolest. Descendentní dráhy (ze střední části mozku) – dolů neurony spolu s vlákny s DMR jsou inhibiční, zastavují aktivitu. Stimul v rámci rovnováhy nemusíme cítit jako bolest.

Patologická bolest je dynamický proces (stálé změny) něco jiného než fyziologická bolest, přenos je změněn. Zvýšená, prodloužená bolest vede ke vzniku hypersensitivity na bolest. Rovnováha se poruší, posune se výrazně na stranu stimulu. Jak k tomu dochází?

Dva základní typy bolesti:

Zánětlivá (inflamatorní) bolest (po mnohočetných frakturách chirurgické zákroky, poškození tkání)

Neuropatická bolest – je něco jiného jiná patofyziologie, nevíme jak je to funguje u zvířat. Amputace – je neuropatická bolest? Kupírování ocásků? Nevíme jak se projevuje.

Hypersensitivita a bolest je spojena se změnami v periferním nervovém systému a centrálním nervovém systému. Na periferii při poškození tkáně vznikne zánět, dojde k uvolňování mediátorů – prostaglandinů, bradykininů, K⁺, H⁺ a další. Na druhé straně dochází k aktivaci sympatického nervového systému – zvyšuje se hladina adrenalinu a neuropeptidů, které ovlivní nociceptory, dráhy kde prochází bolest. V okolí rány dochází k vytvoření sensitivní „polévky" – límec v okolí rány, který je prostoupen těmito mediátory, dochází k určité sensitivitě tohoto místa. Nociceptory, které by za normální fyziologické situace odpovídaly na velice silné impulsy, začnou odpovídat i na menší podněty (nízký práh – velice intenzivní). Odpověď nociceptorů na mírný tlak, mírné tření je vnímáno jako bolest. Jsou zde také tzv. tiché nociceptory, které za normálních podmínek nefungují, ale v rámci sensitivního obsahu dochází k jejich aktivaci.

Dva stavy: allodynie – snížený práh bolesti, hyperalgesie – zvýšená odpověď na bolest

Na nervových buňkách DMR dojde ke změně ve fenotypu – produkují se nové proteiny, mění se vlastnosti tkání v centrálním nervovém systému, tyto změny trvají týdny. Změny DMR – změny neuronů v míše, neurony v DMR – odpovídají na intenzivní impuls, dochází k jejich excitaci, jsou připravené odpovědět i na minimální impulsy a nejenom to, infiltrace vláken z mozku (sestup) jsou méně účinná a celá rovnováha se posune na jinou stranu. Mícha je jakýsi zesilovač a teď není ničím jiným ovlivněn. Říznu se – vždy do míchy – impuls do segmentu míchy je ovlivněn všemi těmito změnami. Neurony dostanou tento impuls – předají impuls na neurony ve vyšších i nižších segmentech. Organismus začíná být sensitivní nejen z místa poranění, ale po celém těle, tím dochází ke stimulaci nejen na vlákna, která vnímají bolest ale i na vlákna, která pomalu vnímají bolest – sensitivizace – excitaci dalších synapsí a neurony odpovídají na další stimuly. Tím dochází k fenoménu allodynie (snížený práh bolesti) a hyperalgesie – zvýšená odpověď na bolest. Tyto změny na DMR – změny dlouhodobé váží se na další proteiny a látky, které přetrvávají delší dobu (týdny). Projevem hyperalgesie je výrazná odpověď na jakýkoliv bolestivý stimul, výrazná reakce na jakékoliv poškození tkáně, nejen v místě poranění, ale i v okolí rány – tzv. sekundární reakce. Následky zánětu: z patofyziologického hlediska (2 hod. operace), při laparotomii (spontánní bolest 3, 5, 7 dnů), intenzivní chirurgický výkon – dojde ke změnám chování na těchto neuronech. Př. Operace – bolest v okolí rány, 3 dny v místě rány, začne spontánní bolest, kýchneme-li vznikne intenzivní bolest (kdybychom nebyli v hypersensitivním stavu nebyla by bolest takto vnímána. Oblast bolesti – samotná bolest – hypersensitivita

Stupeň hodnocení bolesti: 1 – 10 (bodová stupnice):

1. Jednoduchá (popisná) – mírná, střední, silná, velmi silná

2. Pomocí numerické škály – hodnocení číselnou stupnicí, není dostatečně citlivá, rozmezí 1 – 10, subjektivní hodnocení

3. Vizuální analogová škála – hodnocena stupněm 1 – 10, podle intenzity

Spolehlivost je variabilní (falešně pozitivní), společná nevýhoda všech hodnocení: intenzita bolesti – jednosměrně hodnocená bolest, ale bolest má více rozměrů (stupnice vnímaná člověkem je rozdělena dle stupně vnímání a popisu a to na – bolest ostrá, bodavá, tupá – multidimenzionální (1970 – v humánní medicíně slovní popis. Slovník bolesti – 1985 platí dodnes. Pacient oznámí a popíše bolest, ale ve veterinární medicíně to není možné, bolest můžeme vyhodnotit na základě pozorování a chování zvířat. Spolehlivost hodnocení pomocí všech 3 kritérií popisu bolesti.

Např. 4 hodiny po operaci – intenzivní bolest postupně klesá, 15 hodin po operaci mírná bolest, za 2 – 3 dny bolest vymizí, v důsledku hyperalgesie je operační rána citlivá na neadekvátní podněty (prudký pohyb, kýchnutí, apod.) Tibie (rozšíření hypersensitivity) za 1 hodinu práh bolestivosti snížen, za 12 hodin – zvýšení citlivosti na bolest i v nepostižené tkáni, např. na tibii druhé končetiny, která nebyla postižena.

Neuropatická bolest – porušení míchy (amputace) – u lidí po amputaci není žádná bolest, potom za 1 den spontánní bolest, postižený cítí bolest na končetině, kterou již má amputovanou tzv. fantomová nemoc. Ještě 15 let po zákroku stále vnímá tzv. fantomovou bolest, která je způsobena neuropatickou poruchou, klinicky se těžko tlumí. Otázkou je, zda tuto neuropatickou bolest vnímají i zvířata? Bolest je dynamický proces neustále se měnící (plastická změna neuronů), snaha o snížení bolesti a zabránění vývoje hypresensitivity.

Proč snížovat bolest? Správná klinická praxe (SKP) zahrnuje studie snižování bolesti zvířat v klinické praxi.

Př. Chirurgický zákrok (hodnocení pomocí 3 stupnic), 4x hodnoceno v úseku 1 hod. 24 hodin po chirurgickém zákroku vysoká variabilita.

Komplexní stupnice hodnocení bolesti (Glasgow):.

Akutní bolest u psů je rozdělena do stupnice 1 – 7: Bolest hodnotit dynamicky (nejen v klidu ale i v pohybu) pozorováním. Zavedení vyšetřovacího protokolu v klidu a v pohybu. Pozorovatel hodnotí v klidu, za pohybu stupeň bolestivosti, palpace v okolí chirurgické rány (hodnocení numerickým stupněm, 1 – 10)

A. Všímáme si, zda zvíře v klidu – je v pohodě, jaký zaujímá postoj, hlasové projevy, jak se klinicky projevuje bolestivá oblast, jaká je odezva na dotyk, popis celkového chování:

(v kotci) je v pohodě – ano – ne, hlas – klid, naříká, kňučí, řve, nezajímá ho operační rána, olizuje si ránu, odezva na dotyk (chňapne po ruce apod.). Omezení, neochota se pohybovat, je ztuhlé, kulhá, Postoj – normální, nahrbený, napjatý, zcela strnulý. Palpace – v ráně operační – nereaguje, otáčí se, hlasový projev, chňape, kňučí bolestí. Celkové chování (dojem) – šťastné, příliš klidné, agresivní, zastrašovací, v depresi, bez zájmu.Celkové hodnocení je součtem všech rovin, výše popsaných.

Příklad hodnocení chování a projevů zvířete v návaznosti na vyhodnocení stupně bolesti:

B. Při povelu, aby vstal a dal se do pohybu, reaguje pes takto:

1 supeň – reaguje normálně, nekulhá, 2.stupeň – zdá se že kulhá, 3.st.při vstávání a sedání je pomalý a pohybuje se neochotně, 4.st.vypadá strnule, 5.st. zcela se odmítá pohybovat

Jak se vám jeví postoj zvířete? Normální, Shrbený nebo jinak napjatý, Ztuhlý

Při vyvolání mírného souvislého tlaku na postiženou oblast reaguje pes takto: Nereaguje vůbec, Olizuje se, Trhne sebou, Naříká, Chňapne po ruce

Na základě reakce psa na vyšetření jste názoru, že chování zvířete lze charakterizovat následovně: Veselý, živý, spokojený, Tichý nebo netečný, Agresivní, Nervózní, úzkostlivý, bojí se, V depresi nebo bez zájmu.

Závěr:

Kriteria hodnocení je třeba neustále zdokonalovat a postupně vytvořit protokol co nejobjektivnějšího hodnocení bolesti u zvířat. Vet. lékař nesmí opomíjet ten fakt, že i zvíře vnímá bolest, kterou je nutno dostupnými prostředky v co největší míře tlumit.

Primární a sekundární eflorescence, příklady nemocí

2010-02-15T13:20:00.000-08:00

Primární

- Macula (skrvna) – ploška jiné barvy na kůži, většinou z důvodu změny prokrvení nebo množství pigmentu
  - piha, rozeola (u infekčních a lékových exantémů), naevus flammeus
- Papula (pupínek) – prominuje nad okolí kůže, většinou z důvodu edému, infiltrátu, nádorem, atd.
  - papula u psoriázy, lichen ruber, bradavice
- Tuber (hrbol) – větší papula
  - furunkl, lipom, aterom
- Pomphus – plochý pupen daný edémem koria, typicky rychle mizí a často svědí
  - kopřivkový pomphus, pomphus po bodnutí hmyzem
- Vesikula (puchýřek) – dutinka vyplněná čirým tkáňovým mokem, ten se může zkalit přítomností leukocytů (zkalená vezikula), podle lokalizace ji dělíme na subkorneální (impetigo), intraepidermální (ekzém, herpes simplex a zoster) a subepidermální (popáleniny, dermatitis herpetiformis During), je-li vesikula velká, nazývá se bulla
- Pustula (neštovička) – dutinka vyplněná hnisem, vzácně je primární (foliculitis, akné, rosacea, psoriasis pustulosa, impetigo Bockhardt), nejčastěji vzniká sekundárně zhnisáním obsahu vesikul
Sekundární
- Squama (šupina) – tenká destička odlučující se rohoviny, dělí se na pityriaziformní (podobají se otrubě) a lamelózní (velké)
  - psoriasis, lichen ruber, ichtyóza
- Crusta (strup) – vzniká zaschnutím tkáňového moku, hnisu nebo krve, pokud se jimi napustí a následně zaschne squama, vzniká crustosquama
  - na erozích, ragádách a vředech
- Eschara (příškvar) – vzniká nekrózou kůže, ta je nejprve bílá, poté šedá a nakonec černá, od okolí se ohraničuje demarkačním zánětem, po odloučení nekrózy vzniká vřed, který se hojí jizvou
- Ragáda (prasklina) – vzniká prasknutím kůže, často je-li porušena její pružnost hyperkeratózou, vysušením, edémem, atd.
- Erose (oděrka) – povrchní defekt kůže, postihuje pouze epidermis nebo sliznici, nejčastěji vzniká porušením povrchu primárních eflorescencí (kruhovitý tvar) nebo škrábáním kůže při pruritu, nazývá se poté exkoriace (lineární tvar)
  - Aphta – eroze v dutině ústní, je kryta fibrinem a se zánětlivým halo v okolí
- Ulcus (vřed) – hluboký defekt kůže, postihuje vždy korium, někdy i hlubší tkáně, hojí se vždy jizvou (popisují se okraje z pohledu shora a v průřezu a spodina vředu)

Konfigurace eflorescencí, příklady nemocí

Predilekční lokalizace – typická lokalizace pro určité onemocnění
- Jemná kůží – meziprstí rukou, zápěstí, laterální oblasti trupu, hýždě, areolae mammae, předkožka
  - Scabies
- Mechanicky namáhané oblasti kůže – kolena, lokty, oblast kříže
  - Chronická lupénka
- Intertriginózní lokalizace (místa vlhké zapářky a kožních duplikatur) – inguiny, axily, perigenitální a periganální oblast, gluteální rýha, pod prsy, v pupku
  - Intertrigo, kvasinkové a houbové infekce
- Orgánová lokalizace – hlavně v místech adnex
  - Seboroická lokalizace – v místech nahromadění mazových žláz, tedy střed obličeje, nasolabiální rýhy, kštice, sternum, oblast mezi lopatkami, pupek
    - Acne vulgaris, Seborea, Seboroická dermatitida
- Solární lokalizace – v místech nekrytých šatem a vystavených slunci
  - Erytematodes, Porfyrie
- Embolizační lokalizace – hrudník, laterální oblasti trupu, volární strany paží a předloktí, vnitřní strany stehen
  - Infekční a lékové exantémy
Konfigurace (uspořádání) eflorescencí
- lineární – Verucae planae juveniles
- moniliformní (růžencovité) – Psoriasis
- anulární (jako kruh) – Artikárie
- circinární
- semicircinární (polokruh)
- polycyklické (splývající kruhy)
- serpiginózní (hadovité) – Tinea faciei
- herpetiformní (koncentricky uspořádané puchýřky) – Herpes circinatus
- zosteriformní (pás puchýřků) – Herpes zoster
- mapovité – Psoriasis
- irisové (koncentrické kruhy) – Tinea faciei

Histopatologické změny v kůži

Změny v epidermis
- Hyperkeratóza – rozšíření rohové vrstvy (mozoly)
- Parakeratóza – nedokonalá keratinizace buněk v rohové vrstvě, stále mají jádra, proto se barví bazofilně, stratum granulosum je zúženo
- Hypergranulóza – rozšíření stratum granulosum (Lichen ruber)
- Akantóza – rozšíření stratum spinosum (Lichen ruber)
- Atrofie – ztenčení epidermis, hlavně stratum spinosum (Lichen sclerosus a atrophicus), mizí epidermální čepy a dermální papily (vyhlazení junkční zóny)
- Dyskeratóza – předčasné rohovění keratinocytů již ve vrstvách pod stratum corneum
- Vakuolární degenerace – intracelulární edém (vakuoly v cytoplazmě) (Erythematodes)
  - Balónová degenerace – buňky jsou nafouknuté intracelulárním edémem (Virová infekce)
- Spongióza – intercelulární edém ve stratum spinosum (Ekzém)
  - Retikulární degenerace – tak výrazná spongióza, že dojde k zpřetrhání intercelulárních spojů
- Akantolýza – uvolnění intercelulárních spojů keratinocytů, vzniká tak intraepidermální akantolytický puchýř
- Exocytóza – pronikání zánětlivých buněk do epidermis, současně vzniká edém
- Epidermotropismus – pronikání mononukleárů do epidermis bez vzniku edému (kožní T lymfomy)
- Mikroabsces – shluk buněk infiltrátu (Munroovův mikroabsces v parakeratóze u psoriázy)
Změny v koriu a podkoží
- Papilomatóza – protažení papil koria do epidermis (Psoriasis, Verruca vulgaris)
- Leukocytoklasie – leukocyty s rozpadlými jádry v okolí cév, které jsou postiženy fibrinoidní nekrózou (Leukocytoklastická vaskulitida)
- Fibrotizace vaziva
- Sklerotizace vaziva

IMUNODERMATOLOGIE A IMUNODERMATOPATOLOGIE – REVUE

2010-02-15T13:15:00.000-08:00

F. ŠPRUČEK, F. ŠPRUČEK JR

Klinika pro psy a kočky Olomouc

SOUHRN

V článku jsou uvedeny souvislosti a mechanismy fungování imunitního systému v kůži. Význam kůže jako nárazníku s vnějším prostředím a imunitní odpověď v obraně proti vnějšímu prostředí.

Epidermis

Ukazuje se, že „mrtvé" nebo „odumřelé" buňky stratum corneum jsou nadmíru živé. I v „jednoduchých" keratinocytech jsou objevovány nové a nové imunitní vlastnosti. Jsou schopny nejen endocytovat, ale také prezentovat antigeny, udržovat homeostázu proliferujících a diferencujících se keratinocytů až do okamžiku jejich definitivní apoptotické smrti a deskvamace. Jejich bohatá produkce imunomodulačních cytokinů a chemokinů (IL-1, -6, -10, TGF-β, TNF), jim umožňuje kooperovat s imunokompetentními buňkami, včetně recirkulujícími epidermálními paměťovými T-lymfocyty.

Těsnění ve stratum corneum a stabilitu celé epidermální bariery zajišťují nonpolární pro vodu nepropustné lipidové dvojvrstvy. Jejich hlavní stavební kameny, ceramidy, jsou vyráběny za pomoci zipper-protein kinázy lamelárním tělískem, pocházejícím z Golgiho aparátu buněk zrnité vrstvy a odtud exocyticky „vylévány" do mezibuněčných prostor. Prekursory těchto lipidů jsou sfingomyelin a glukosylceramid. Důležitým faktorem je testosteron, udržující homeostázu lamelárních tělísek. Hlavní funkcí ceramidů je inhibovat proliferaci keratinocytů a zároveň podporovat jejich diferenciaci. Důležitá je i schopnost indukovat v keratinocytech (pod vlivem vitaminu D3) vznik C2-ceramidů, pravděpodobně schopných dovést keratinocytovou diferenciaci až do stadia apoptózy. Na modulaci epidermální celulární kinetiky participují i produkty rozpadlých ceramidů. Stupňují infiltraci T buněk a jsou jedním z iniciátorů eosinofilní infiltrace. Druhou, nedávno prokázanou složkou bariery jsou hyaluronany, operující v součinnosti s fosfolipázou A2.

Poruchy rohové vrstvy jsou geneticky zakódovány a spočívají hlavně v netěsnosti lipidových dvojvrstev. Jejich kvalitativní i kvantitativní nedostatečnost je nejen příčinou nadměrného transepidermálního úniku vody s následnými hrubými fyzikálními změnami epidermálních vlastností, ale umožňuje také volný vstup antigenům a alergenům, včetně mikrobiálních. Permanentní deskvamace rohové vrstvy (důležitá součást epidermální homeostázy), je řízena nedávno objevenými tryptickými a chymotryptickými enzymy stratum corneum. Jejich úkolem je degradovat korneodesmosomy. Blokáda serinových proteáz zde představuje perspektivní terapeutickou možnost.

Epidermální desmosomy jsou narušitelné pouhým máčením ve vodě, která disociuje mezibuněčné lipidy. Stejné škody způsobují vzdušné polutanty a hlavně ultrafialové paprsky, vyvolávající lipidovou peroxidaci a depleci antioxidačních vitaminů C a E.

Ultrafialové paprsky (UV) jsou velice účinným imunomodulátorem. UV paprsky potlačují kontaktní i opožděnou kožní reaktivitu, modulují (na úrovni transkripce a translace) funkce Langerhansových buněk (LB) a dermálních endotelií a posilují v keratinocytech tvorbu IL-l0 a ten při tom potlačuje aktivaci Th₁ buněk, takže se může uplatňovat v patogenezi atopie. Postiradiační oxidační stres stupňuje v keratinocytech i produkci IL-8, podílejícího se na vzniku kožního zánětu. Patologickou modulací proopiomelanokortinového peptidu dochází i k poškození buněčné imunity.

UV radiace zesiluje na dendritických buňkách expresi CD95 a navozuje jejich apoptózu, což je schůdná cesta k imunotoleranci. UV však také může indukovat mutace genu p53 a tak apoptózu blokovat. To je ovšem při neoplaziích, např. mycosis fungoides nebo spinaliomu, velmi nebezpečný efekt. Záření UV-A (spektrální oblast 320 – 400 nm) vyvolává opálení (především u lidí) a stárnutí kůže. Následkem dlouhodobé chronické expozice UV-A je dermální elastóza, která vedle apoptotických „sun-burn cells" je vůbec nejznámějším slunečním poškozením kůže.

UV-B (spektrální oblast 280 – 320 nm) je zodpovědné na spálení kůže i její stárnutí. Zásah do imunity spočívá v útlumu exprese kofaktorových molekul B-7, čímž je poškozována antigen-prezentační činnost LB.

Poškození epidermální bariery může být vyvoláno také „troskami bariéry". Jsou to zejména aldehydy z nenasycených mastných kyselin, např. hexanal, které vyvolávají zánět v místech poškozené bariery a otvírají cestu antigenům. Uplatňuje se i chemokin MIP-3 z extralymfoidní tkáně (atrahující LB) a 5-oxo-eicosotetraenové kyseliny, ovlivňující mitogenní potenciál T-buněk. Za patologických okolností vzniká místo fyziologických ceramidů ceramidový substitut sfingosylfosfocholin, který postrádá „těsnící" vlastnosti ceramidů. Tento přesmyk pravděpodobně hraje roli v patogeneze atopické dermatitidy.

Dermis

je složena z fibroblastů produkujících hlavní komponentu kůže – kolagen. Obsahuje cévy, epidermální struktury (chlupové folikuly, potní a mazové žlázy). Vaskulární Epidermis je složena z keratinocytů, mezi nimi se nachází vmezeřené intraepiteliální T-lymfocyty, Langerhansovy buňky (každá LB vykonává dozor nad 53 keratinocyty), melanocyty. Všechny tyto buňky vzájemně kooperují. T-lymfocyty jsou především γδ TCR asociace s CD3 a některé exprimují CD8+ (ne CD4+), kůže, vagína, zažívací trakt, oddělují se v časných vývojích tymocytu. Fenotyp: CD3+, CD4-, CD8-, (CD3+CD4-CD8 low/-γδTCR+) jsou fixované mezi epitelovými buňkami střeva a kůže, kde nerecirkulují, jsou zde fixované a jsou součástí imunologického dohledu a monitorují externí prostředí epitelových buněk.TCRgd+ T-buňky produkují cytokiny typu Tr1, jsou esenciální pro indukci a udržení antigen-specifických IgA imunitních reakcí, hrají supresivní roli v imunitě vůči tumorům (7). Jsou hojně zastoupeny ve slizničním imunitním systému – hrají klíčovou roli v indukci a regulaci slizniční imunity. Některé gd buňky jsou schopny rozeznávat velmi jednoduché organické látky (např. aminy) přítomné v potravinách nebo produkované mikroorganismy a jsou jimi výrazně stimulovány. Imunologická podstata tohoto jevu není doposud známa. (zejména receptory TCRγδ CD3+, CD4-,CD8-), které se specializují na likvidaci řečiště zde tvoří hustou síť spojenou s lymfatickými cévami. V perivaskulárních prostorech je přítomno malé množství T-lymfocytů (většinou paměťové buňky CCR7 – subpopulace označovaná jako paměťové efektory (TEM) se zadržuje v zánětlivých ložiskách celého organismu, kde produkuje cytokiny IFNgama, IL-4 a IL-5). Hojně jsou zde zastoupené žírné buňky, produkty jejich aktivace jsou zodpovědné za fyziologické i patologické procesy (indukce zánětu při poranění, patologická reaktivita při imunopatologické reakci časného typu) (BANCHEREAU a STEINMAN 1998). V další fázi vznikají z aktivovaných naivních buněk s fenotypem CD45RA+ dvě subpopulace T-buněk – efektorové, které plní hlavně úlohy v zánětech, a paměťové buňky. Obě tyto subpopulace vyjadřují CD45 TCRγδ průměrný výskyt je asi 4%. Fenotyp: CD3+, CD4-, CD8-. Výskyt: podle rozdílné distribuce a rozdílné funkce je dělíme do dvou skupin. 1. se nachází v lymfatické tkáni podobně jako T (TCRαβ) a B lymfocyty 2. mezi epitelovými buňkami střeva a kůže, kde nerecirkulují, ale jsou fixované. Jsou součástí imunologického dohledu a monitorují externí prostředí epitelových buněk. Pravděpodobně představují samostatnou nezávislou skupinu T lymfocytů. Funkce: působí při infekcích intracelulárními parazitujícími bakteriemi (mykobykterie, listerie), cytotoxicky působí na nádorové buňky, při autoimunitních chorobách. Mohou být specializovanou populací buněk reagující na protein HSP (teplot. šoku), molekuly produkují buňky na svou ochranu proti HSP proteinům (při zánětu a virové infekci). Odlišnost od TCRαβ: ve způsobu, jakým rozpoznávají Ag. Nerozeznávají Ag jako peptid na MHC I, II, ale rozpoznávají cílové Ag přímo jako buňky, rozpoznávají jednoduché organické látky. Proto by mohly rozpoznat spektrum Ag prezentovaných různými buňkami. Jsou fylogeneticky velmi konzervované Tvoří průsečík mezi spec. nespec. imunitou. Mechanismus, jakým cytokiny nasměrují diferenciaci Th lymfocytů na Th1, Th2, závisí na rozdílné signalizaci, nerozdílných transkripčních faktorech, které indukují.

T-lymfocyty

V krvi představují T-lymfocyty asi 70 % všech lymfocytů, v mízovodu je jich 60 – 90 %, v uzlinách 60 %, ve slezině 35 – 40 %. Významné je i zastoupení zralých T-lymfocytů v kostní dřeni 10 – 15%. Hlavními představiteli T-lymfocytů recirkulujících v krvi a v tkáních jsou pomocné (CD4+) a cytotoxické (CD8+) T-lymfocyty. Druhá skupina je též označovaná jako Tc/s „supresorové a podle některých názorů jsou přítomny i Th3-regulační (tlumivé) lymfocyty, označované též jako Treg, zajišťující autotoleranci a obranu organismu proti autoimunitním procesům. Majoritní subpopulace T-lymfocytů (asi 95 %) je vybavena receptory TCR alfa/beta a má fenotyp CD3+, CD4+ nebo CD3+, CD8+. Většina T lymfocytů (alfa/beta T lymfocyty) rozpoznává cizí antigeny pomocí antigen-specifického receptoru (TCR) a mechanizmu dvojího signálu (cizí antigen musí být spojen s molekulou hlavního histokompatibilního komplexu, MHC, na povrchu antigenprezentující buňky). Minoritní subpopulace (asi 5 %) je vybavena receptory gama/delta a fenotypem CD3+, CD4-,CD8-, je kódována zvláštními lokusy, rozpoznává antigeny nepeptidové povahy bez účasti APC a HLA molekul a má významnou funkci v obraně kůže a sliznic. Gama/delta T-lymfocyty se aktivují pouze stykem s antigenem, bez účasti MHC molekuly. Předpokládá se, že tyto lymfocyty jsou součástí první obranné linie, umožňující rychlý zásah proti infekčnímu agens, které proniklo do organizmu

Pomocné (Th-helper) lymfocyty podporují schopnost B-lymfocytů vytvářet protilátky a usnadňují jejich vyzrávání (přesun od tvorby prvotních IgM do zralých IgG protilátek) a také aktivují T prekurzory a posilují funkce CTL (cytotoxických lymfocytů), T3 (regulačních lymfocytů), dendritických buněk, makrofágů a přirozených zabíječů – NK buněk.

Zabíječské (Tc-cytotoxické) lymfocyty uvolňují po kontaktu s buňkami infikovanými viry, nádorovými buňkami a buňkami aloštěpu serinové proteázy a perforiny, vyvolávající lýzu buněk. V některých situacích jsou schopny i tlumivého působení.

Pomocné a zabíječské T-lymfocyty se odlišují způsobem příjmu informace o cizích a odcizených antigenech. V obou případech slouží jako zpracovatelé a předkladatelé antigenní informace APC -antigeny prezentující buňky (dendritické buňky (DB), makrofágy (MA), B lymfocyty (BL) i aktivované – např. infikované – endotelové, epitelové a tkáňové i orgánové buňky). Pomocné T lymfocyty jsou schopny rozpoznat pouze antigeny předkládané APC na HLA molekulách II. třídy, zabíječské T lymfocyty rozpoznávají pouze antigeny předkládané APC na HLA molekulách I. třídy.

Keratinocyty produkují cytokiny (IL-1, -6, -10, TGF-β, TNF), mohou exprimovat MHC-II a tím též za určitých okolností vystupovat jako APC. Langerhansovy buňky jsou kožní DC a slouží jako APC. Po pohlcení antigenu migrují do periferních lymfatických uzlin, kde se diferencují na interdigitální DC a tam stimulují T-lymfocyty a tak v další fázi vznikají z aktivovaných naivních buněk s fenotypem CD45RA+ dvě subpopulace T buněk – efektorové, které plní hlavně úlohy v zánětech, a paměťové buňky. Obě tyto subpopulace vyjadřují CD45RA+. Vzniklé paměťové buňky se dále rozrůzňují na dva typy, lišící se přítomností a nepřítomností chemokinového receptoru CCR. K aktivaci T-lymfocytů je navíc nutný i druhý signál, realizovaný buď: interakcí CD28 (na T lymfocytu) s B7-1 (na APC) nebo interakcí CD40L s CD40. Význam kostimulačních signálů je klíčový protože v jejich přítomnosti budou aktivované T-lymfocyty klonálně expandovány a nebo v jejich nepřítomnosti zaniknou klonální anergii nebo apoptózou.

Nejčastější otázky u veterinárního lékaře

2010-02-15T13:14:00.000-08:00

V jakém věku je nejvhodnější fenu poprvé nakrýt?

Fena pohlavně dospívá mezi šestým až devátým měsícem věku a fyzicky mezi jedním a dvěma roky, podle velikosti plemene. Poprvé je možno krýt při třetím hárání u malých plemen a čtvrtém hárání u velkých.

Říká se, že by fena měla mít alespoň jednou za život štěňata. Je to nutné?

Toto tvrzení není podloženo žádnými fakty, ani statistika výskytu gynekologických onemocnění nepotvrzuje tuto rozšířenou teorii. Je pravděpodobné, že na udržování této fámy se podílejí především chovatelé, kteří tímto tvrzením desinformují laickou veřejnost.

Pes nemá o fenu při krytí vůbec zájem. Jak je to možné?

Může to být vzájemná averze, třeba mu fena nějakým způsobem nevoní, nebo svým genotypem neodpovídá, nebo je u ní produkce estrogenních hormonů tak nízká, že nejsou vylučovány feromony v té míře, aby psa dostatečně motivovaly. Většinou se ale jedná o nesprávně zvolený termín krytí, může být buď příliš brzy, nebo již pozdě. Ke krytí by mělo docházet v prostředí známém pro psa, proto fenu vozíme ke psovi.

Může fena zabřeznout když při krytí nedošlo ke svázání?

Ano, může a není to nijak neobvyklé. Ejakulace semene probíhá v určité fázi při spojení, a proto je důležity čas spojení (zasunutí penisu bez pevného svázání).

Může již nakrytou fenu nakrýt ještě jiný pes?

Může, dokonce i více psů v krátkém časovém úseku. Narozená štěňata pak budou pocházet od více otců. Proto je nutné nakrytou fenu ještě několik dnů hlídat.

Je pravda, že první štěně z vrhu je nejlepší a nejsilnější?

Není to pravda, není to ničím podloženo.

V jakém věku můžeme štěně nejdříve odebrat?

Osobně si myslím, že sedmý až osmý týden nejdříve. Nejlépe po první vakcinaci proti psince a parvoviróze.

Náš pes nechce jíst granule. Co máme dělat?

Co pes rád jí a co ne se odvíjí od důslednosti přístupu majitele. Neměnit krmení dle toho zda to pes žere či ne. Pokud chceme psa převést na jiný druh stravy, neměli bychom tak činit ze dne na den, ale postupně krmení změnit. Jednou z možností je také podávat granule zvlhčené(doporučuje li to výrobce) buď teplou vodou, nebo lépe masovým vývarem, případně je ještě ochutit troškou masa.

Může pes dostávat kosti?

Může, ale pouze syrové, které mají jak složku organickou, tak anorganickou. Nikdy vařené. Ideální jsou velké telecí kosti, které pes může okusovat. Mýtus nevhodnosti příjmu kostí králičích a vůbec všechny tvrdé duté kosti, které se mohou štěpit je špatný. Rozhodně by ale kosti neměly tvořit hlavní složku psí stravy.

Může pes mléko?

Pes by neměl dostávat mléko. Souvisí to se schopností trávit mléčný cukr, většina psů tuto schopnost v dospívání ztrácí a z nestrávené laktózy dostávají průjem. Proto je lépe podávat místo mléka mléčné výrobky, které prošly mléčným kvašením (jogurt, sýry, tvaroh apod.)

Proč by měl pes dostávat vyrovnanou krmnou dávku? Lidé si přece také nesestavují jídelníček přesně podle obsahu živin.

Pes je odkázaný pouze na to, co mu podáváme a nemůže si vzít sám to, co právě potřebuje a na co má chuť. Z toho důvodu musí být krmná dávka vybilancovaná, nejen co se týče obsahů jednotlivých živin, ale i vzájemných poměrů. Navíc lidské jídlo neobsahuje určité komponenty, které pes nutně potřebuje (např. esenciální mastné kyseliny) a které by přijímal, kdyby si stravu sám lovil.

Je mezi různými druhy granulí opravdu nějaký rozdíl?

Je a podstatný. Vždy záleží na tom, z jakých surovin jsou granule vyrobeny a jaká je jejich stravitelnost, kolik z nich dokáže pes využít. Kvalitní krmiva mají využitelnost přes devadesát procent, krmiva levnější mají využitelnost asi padesát procent. V tom je tedy ten rozdíl. Na deklarovaných granulích si všímejte především podíl živočišné bílkoviny (procento čerstvého masa např. čerstvé jehněčí maso 70% apod.).

Je dobré dodržovat u psa jednou v týdnu hladovku?

V kynologické praxi se to doporučuje (u pracovních psů), z hlediska fyziologie trávení to není až tak nutné, záleží individuálně na kondici a pracovním využití psa.

Čím můžu ovlivnit co nejvyšší vzrůst psa?

Především vhodným chovným výběrem. Představa, že budu-li psa překrmovat mlékem nebo různými vitaminy a on více vyroste, není ničím podložená. Výška psa je geneticky (determinována) dána, tudíž výživou neovlivnitelná, a proto je namístě hlavně vyrovnaná plnohodnotná krmná dávka.

Co dělat, aby pes naopak nepřerostl?

I zde je rozhodující genetika. I pes, který je kost a kůže, stejně přeroste, má-li to v genech.

Prý je pro velká plemena nebezpečný příliš rychlý růst. Proč?

Otázka není správně formulovaná, u velkých a obřích plemen je růst mimo jiné závislý i na příjmu minerálií a to především vápníku. Může docházet k disproporci mezi tvorbou kostní trámoviny a ukládání minerálií nutných k její fixaci a zpevnění při nedostatku vápníku nikoliv při nadbytku (vápník je u zdravého jedince hormonálně regulován) a dále při nadbytku vitamínu D. Potom dochází ke známým prošlapům, případně k vážnějším deformacím.

Může malé štěně běhat s dospělými psy?

Při volbě způsobu pohybu se obraťte k představě, jak se asi štěně pohybuje ve volné přírodě. Znamená to, že napřed je ve svém doupěti v noře, potom se seznamuje s nejbližším okolím. Nejprve si hraje v kolektivu štěňat v blízkosti mámy. Čím více roste, tím dále se vzdaluje více od matky atd. Samostatně se pes ve volné přírodě rozběhne tak nejdříve mezi osmým a desátým měsícem a do této doby štěněti nechávejte volný pohyb a ničím ho do pohybu nenuťte.

Jsou plemena, která nepotřebují vůbec žádný pohyb?

Pro fyziologický vývin potřebují pohyb všechna plemena. Nároky se mění podle plemene, a využití psa.

Je pro mladého psa vhodný běh u kola?

V žádném případě ne, je vhodnější volit jinou formu pohybu.

Psovi stále nevypadává mléčný zub. Co dělat?

Záleží na věku, první zuby začnou vypadávat koncem třetího měsíce a ukončuje se výměna do 6 měsíce. Pokud se jedná o perzistující zuby (dvojí zuby – mléčné i trvalé tzv. polyodoncie), ty by se měly vytrhnout po 6 měcíci stáří, nejpozději do 7 měsíce. Perzistující zub nevytrhávat násilím, ale opatrně uvolňovat vikláním. Vytržení mléčných zubů po 7 měsíci nechat po posouzení vet. lékaře na odborníkovi.

Je pro psa narkóza nebezpečná?

Pro zdravého psa by narkóza neměla být nebezpečná. Je žádoucí majitele upozornit na možnost předoperačního vyšetření (krev, moč) a pokud majitel nesouhlasí s jakýchkoliv důvodů (finančních) nechat si potvrdit revers souhlas narkózy bez laboratorního vyšetření. Mýtus škodlivosti časté narkózy např. 2x za rok s pohledu chovatele je neopodstatněný.

Pomáhá česnek proti vnitřním parazitům?

Proč se tato záležitost traduje v době, kdy je dostatečné množství účinných antiparazitik není namístě. Česnek má příznivý vliv na trávení a na celkovou odolnost organismu.

Náš pes poslouchá z celé rodiny pouze manžela. Nás má rád, ale pouze jako kamarády. Je to normální?

Je to normální, protože to odpovídá sociální hierarchii, jak se pes do rodiny zařazuje. Čili on se zařadil na druhé místo za svého vůdce a považuje za sociálně podřízené ostatní členy domácnosti. Je to jeho psychika a nedoporučuje se násilným způsobem zasahovat.

Doporučoval byste nechat si vycvičit psa ve výcvikovém středisku?

Nedoporučoval, snad jen pokud by to byla záležitost čistě komerční, pokud jsem úspěšný podnikatel a nemám čas si psa vycvičit na hlídání skladu. Ale pokud mám psa pro sebe a pro svou zábavu, tak v žádném případě.

Jak často můžeme psa koupat?

V žádném případě nedoporučujeme systematické koupání psů. Pes by se měl v případě potřeby pouze omývat tekoucí vodou. Některá společenská plemena se ovšem koupat musí, neboť jinak by se srst zaknotila. V těchto případech bych se omezil na nejnutnější potřebu před výstavou, nebo před stříháním asi jednou za dva měsíce.

Náš pes zapáchá, a to i po vykoupání. Čím to může být?

Že pes zapáchá po vykoupání je celkem přirozené, protože psi dbají na to, aby měli svůj specifický pach, respektive vůni, a proto po koupeli začne sám sebe „parfémovat" vlastním mazotokem. Jinak bychom měli psa řádně prohlédnout, zda se u něj nenachází nějaká kožní změna či zda nejsou naplněny anální váčky. Dále bychom pak zkoumali složení stravy, trávicí funkce a v neposlední řadě i funkci ledvin a podobně.

Co byste chtěli vědět o cenách za veterinární služby a bojíte se zeptat svého veterinárního lékaře?

2010-02-15T13:12:00.000-08:00

MVDr. František ŠPRUČEK, Ph.D., František ŠPRUČEK ml.

Klinika pro psy a kočky, Olomouc

1. Jak veterinární lékaři kalkulují ceny za svojí práci? Ceny u veterináře jsou smluvní, čili nejsou nijak regulovány a jsou zcela v režii majitele praxe. Každý veterinární lékař oceňuje svojí práci podle jím preferovaných kritérií. Pro klienty je povinen na požádání předložit k nahlédnutí Ceník za vet. úkony. Podle výzkumu, cena za vet. úkony byla překvapivě až na 12 místě z hodnotících kriterií při výběru veterinárního lékaře.

2. Jak je možné, že za stejný úkon si různí veterinární lékaři účtují jiné ceny? Každý veterinární lékař si svou práce oceňuje jinak. Do ceny se musí promítnout veškerá nákladová položka praxe. Je rozdíl, zda veterinář podniká ve svém domě či v nájmu. V ceně za veterinární ošetření se dále odráží velké množství aspektů: místo podnikání, charakter praxe (všeobecná – specializovaná), přístrojové vybavení, nepřetržitá služba apod.

3. Jak je ale možné, že se ceny často tak markantně liší? Ceny za jednotlivé úkony (např. vyšetření uší) se opravdu v rámci jednotlivých praxí někdy liší několikanásobně. Je ovšem nutné si uvědomit, že vyšetření uší Vašeho psa v čisté, a upravené ordinaci, beze spěchu, za asistence příjemného personálu a bez čekání nemůže stát stejně, jako po hodině čekání v zapáchající přeplněné čekárně a minutovém rychlovyšetření upachtěným doktorem ve špatné náladě. Veterinární lékař Vám totiž v této chvíli neprodává jen ono vyšetření a kapky do uší, ale především vlastní standard a hlavně vlastní vkus. Prodává vlastní představu o ošetření Vašeho zvířete ve standardu, který si sám nastavil a ocenil a který si zase jiný veterinární lékař nastavil a ocenil zcela jinak.

4. Ale například vykastrovat kočku lze přece jen jedním způsobem a přesto se ceny mezi veterináři tak hrozně liší. Toto je nejčastější omyl chovatelů zvířat. Pravdou je, že ke stejnému cíli (vykastrované zvíře) lze dojít různými cestami. Vše začíná již předoperačním vyšetřením, které lze buď zcela pominout nebo naopak udělat podrobně (odběr krve, EKG, apod.). Již zde cena narůstá. Dále vše pokračuje volbou anestetik – bezpečnější a modernější anestetika jsou obecně několikanásobně dražší než ta původní. Samotná operace pak může být prováděna na různých místech: na dvorku chovatele či na sterilním operačním sále. Vybudování operačního sálu a sterilní nástroje však také stojí více než zahradní stolek. Na šití rány lze používat moderní, ale 100x dražší materiály než jsou ty používané dříve. Také pooperační ošetřování může být různé: od rychlého vyexpedování zvířete do domácího ošetřování až po 24 hodinové pozorování na veterinárním pracovišti – zde je ovšem nutné zaplatit někoho, kdo bude pozorování pečlivě provádět. Po celou dobu operace lze zvíře také monitorovat přístroji, tj. jak pracuje srdce, jak zvíře dýchá, jestli se nedusí apod., nebo vše nechat na náhodě a čekat, jak to dopadne. Nejlevnější monitorovací přístroj stojí desítky tisíc korun.

5. A na co všechny ty nákladné nesmysly, když výsledek je v obou případech stejný – vykastrovaná kočka? Smyslem oněch „nákladných nesmyslů" je snížit rizika v průběhu operaci i po ní. Výsledkem je pak dobře se hojící rána a rychlá rekonvalescence zvířete. Dobrá medicína je drahá, ale je jen na chovateli zvířete, do jakého standardu chce investovat.

6. Jak je možné, že přestože jsem se byl veterináře jen na něco zeptat, účtoval mi stovku za konzultaci? Váš veterinární lékař je podnikatel jako každý jiný a podnikání je činnost, jejímž smyslem je vytváření zisku. Aby mohl tuto činnost vykonávat, musel investovat do šestiletého studia a i v průběhu praktické činnosti investuje ročně tisíce korun do sebevzdělávání. To vše proto, aby Vám mohl fundovaně poradit, aby měl opravdu nejmodernější poznatky a mohl je předat svým klientům. Proto si účtuje za konzultace – investoval nemálo prostředků a logicky chce peníze zpět.

7. Jak je možné, že jedna tableta na odčervení stojí třeba 50 Kč? Veterináři často prodávají léky ve srovnání například s lékárnami poměrně s vyššími rabaty. Tento fakt je způsoben dvěma příčinami: (1) Veterinář vám prodává například jednu tabletu na odčervení vaší kočky, ale koupil balení, které obsahuje tablet deset. Takto nejste nuceni koupit celé balení za stovky korun (jako v lékárně), ale pouze jednu tabletu, kterou právě potřebujete. Pro veterináře se tímto ale léčivo zdražuje, protože mu leží delší dobu na skladě. (2) Veterinář s léčivem prodává i rady, jak správně lék použít, aplikovat a dávkovat. On není prodavačem léků, ale odborníkem, který ví, kterým přípravkem bude problém vašeho zvířete úspěšně vyřešen.

8. Zdá se mi, že veterináři jsou strašně drazí. U lidského doktora nic neplatím a třeba i to krmivo co mi veterinář doporučil, je dražší než jídlo co jím já sám. Kontrast mezi veterinární péčí a standardní zdravotní péčí o člověka je v našich podmínkách opravdu markantní. Zatímco u veterináře vše hradí klient z vlastní kapsy, ve státních zdravotnických zařízeních je vše hrazeno zdravotní pojišťovnou a to ještě velmi špatně. Výsledkem je, že zatímco například psovi je zlomená končetina dána do supermoderní dlahy za 1000 Kč, u člověka si podobný nadstandard dokážeme jen těžko představit. Z nízkého pojistného tato dlaha být hrazena nemůže, a že by si ji postižený sám zaplatil, je spíše nepravděpodobné. Proto se v nemocnicích raději ani nenabízí a většina z nás dostane klasickou a levnou sádru. Je prostě nutné přijmout skutečnost, že kvalitní veterinární péče je a bude drahá. Zdravotní péče o člověka je ještě mnohonásobně dražší, ale systém solidarity zajišťuje, že zdraví pojištěnci platí ze svého pojištění péči nemocným.

9. Já ale nemám tolik finančních prostředků na tento typ veterinární péče. Znamená to, že si nemohu pořídit psa? Než si pořídíte zvíře, je každopádně vhodné si předem zjistit, jak nákladný jeho provoz bude. Veterinární péče se nabízí v různé kvalitě, stejně tak jako jiné služby. Volba standardu (pokud nejsou Vaše požadavky nijak extrémní) je absolutně na Vás a Vy máte plné právo si prostřednictvím volby veterinárního pracoviště zvolit takovou kvalitu služeb, jakou požadujete a hlavně jakou bude schopni a ochotni hradit.

10. Byl jsem u svého veterináře se službami spokojený, ale vždy mě šokuje vysoká cena za ošetření. Co mám dělat? Jak již bylo řečeno, každý veterinární lékař sám sebe oceňuje jinak. Veterinární lékař Vám nabízí svůj standard, svoji kvalitu, svůj (originální) přístup. Nabízí, nikoli nutí. On se pravděpodobně domnívá, že je to takto správně a věří, že to co poskytuje, je medicínsky a morálně správně. Nechce tento styl měnit, protože k jeho dosažení nebyla vždy lehká cesta. Ne vždy ale jsou s tímto klienti spokojeni a to je zcela normální jev. Každý preferuje jiná kritéria veterinární služby – někdo má rád hodinovou návštěvu, aby se mohl na vše řádně vyptat, a chce všemu rozumět, jiný zase spěchá a nesnáší dlouhé průtahy. Jeden vyhledává levné služby, druhý ocení podrobná, pečlivá, nicméně drahá vyšetření. To vše je zcela standardní a běžná praxe v každé oblasti služeb. Je proto vhodné, aby si každý chovatel našel „svého" více či méně ideálního veterináře, který bude splňovat jím preferovaná kritéria pro dobrý veterinární servis.

Pozn. Základní textové zpracování Dr. Grym